Mistr Jeroným Pražský, maje poradit, jak vysvětlit věřícím božskou Trojjedinost, nabídl výklad tak názorný, že mu vynesl tři doktorské klobouky: vodu v různém skupenství. Bůh otec – led, Syn – déšť, Duch svatý – sníh. Pro trojrozdílnost prezidentů České republiky nabízí voda příměry zas: Havel – teplé vřídlo, Klaus – ledová sprcha, Zeman – horké a studené střiky. Ale líp mi s tím pomůže William Š., velký šejk divadla Svět.

Čím dál se vzdaluje minulost, tím víc se rodí bájí. O Václavu Havlovi už teď fabulují, kdo ho poznali až v devadesátých letech. A ještě mladší budou ždímat soudy z vygůglovaných domněnek a drbů.

Poznal jsem ho začátkem šedesátých, když jsme soupeřili na jevištích. Později jako mluvčí spisovatelů-komunistů mluvčího nekomunistů, když jsme hledali společnou řeč občanů. A pak jako psanec psance, když jsme ji našli. Až do mého zvlastivynesení jsme k sobě měli devět let blíž, než mnozí sourozenci. Z minula jsme věděli, v čem je na nás spoleh. V obležení jsme hlídali své slabiny. Musel jsem zvládnout zbrklost, on důvěřivost.

Chyběla mu Kalvárie, kterou prošli komunisté, pokud si přiznali, že byli zástěnou šibenic. To je vybavilo k úspěšnému k zápasu s mocí, kterou znali a uměli čelit jejím intrikám. On vyrůstal jako protinožec v souladu s myšlením své rodiny. Věřil každému, kdo se mu zdál věřit v totéž, proto byl tak raněn odskoky přátel. Práskači se mu snadno vtírali do přízně a dozvídali jeho záměry. Obelstili ho i estébáci lží, že Charta 77 ztroskotala; složil funkci mluvčího, aby dál nesváděl přívržence. Když ho Olga přivezla z Ruzyně na Sázavu, kde ho místo ztrokotanců uvítali neporažení, rezignaci přes západní média odvolal. Byl ale otřesen a zdálo se, že další zatčení uvítal, neboť mu umožnilo složit reparát.

Jako prezidenta ho dostihla únava lidí mořených svěrací kazajkou protokolu; raději než s druhy, kteří mu nalévali rozumy, jakými hýří, kdo nemusí rozhodovat, klábosil s bodygárdy. Dohodu s komunisty mu nelze vyčítat, když Kreml, jak záhy prokázal puč, mohl stále rozpoutat masakr. Zato Lucernu přes Čalfu prodávat nemusel. Ale vše osobní a intimní zůstává ve stínu zásadního: Havlovo zosobnění vůle české společnosti, která za pár dnů položila totalitu na záda, přesvědčilo národy Západu, že se Češi a Slováci mohou vrátit do svobodného světa bez čekání. V legendu se Václav První mění právem!

Kdo je obdařen fantazií, dokáže ovládat lidi. Je-li navíc dramatik uvyklý táhnout figurami her, zkouší to bezděky i na živých. S užitím příměru od šejka Šejkspíra: Havel byl Oberon ze Snu noci, který očaruje svou Titanii, aby milovala osla, ale hned vše rozplete a odmění všechny pohádkovým mejdanem.

x x x

S Václavem Klausem jsem nenamluvil v životě víc než třicet minut. Zpočátku budil sympatie. Kupónová privatizace slibovala odnaučit otupělé občanstvo komunistické doktríně, že vše patří všem a proto se smí rozkrást. Byl jsem pro zachování Československa, ale on bezkonfliktní odlukou, která obě strany spíš sblížila, získal můj respekt a v tom bodu neztratil dodnes.

Pak nás dva pozvala televize k duelu. Když jsem měl ve Vídni odjet na letiště, volal moderátor Vávra, že mě premiér nechce. Po shlédnutí jsem pochopil: oponent mu poddansky nahrával na smeče. Bylo zřejmé, že se Klaus silného soka bojí, což potvrdila jeho prohra v předvolebním klání s rivalem Špidlou, jehož vyměnit nesvedl. Brzy se projevilo, že privatizace nestřežená zákony se utrhla z řetězu, takže drahnou část národního majetku získali lupiči. Nato mu začala vadit Evropská Unie, kterou nemohl komandovat, a ona mu zrušením hranic zabránila poroučet aspoň ve vlasti. Zavilým odporem k ní i k Nato ohrožoval bezpečnost republiky. Jeho nedávný výrok, že Evropskou unii nutno zničit jako bolševismus, patří k těm, pro něž staří Římané vyháněli špatné vládce z města.

Zosobnil ´prezidenta zeměkoule´, který všude byl, všecko ví a nikdy se nespletl. Jeho spisy zvěčňující každý plk vystřídaly v knihovnách nečtené klasiky zašlé éry. Zejména zprávy z cest soutěží se slohovými úkoly. A přímo chorobné jsou množící se útoky na předchůdce. Na morální dno sestoupil letos v rozhovoru pro MfD. Redaktor k jeho citátu, že „Havlismus byl schopen bourat, nikoli tvořit“: „Co Havel zboural?“ Klaus: „Všechno.“

On, který před třemi roky v Dómu velebil legendu, ji teď zkouší ořezat v trpaslici, což je tím trapnější, že marné. Havel ho při všech slabostech nedostižně převyšuje v moderních dějinách tím, že do nich od totality přes prezidentství až do smrti vnášel odvahu a naději, zatím co Klaus napřed přikrčenost, potom nestydatost a pak zpupnost.

Ani plná šatna rektorských hábitů mu na legendu nevystačí, neboť jeho fantazie je zlovolná. U Šejkspíra by ovšem nebyl Makbeth, který krále zamorduje vlastnoručně a pyká za to osobně, nýbrž Antonius, jehož spiklenci na rozkaz Bruta ušetří, a on se odvděčí řečí nad mrtvým Caesarem, v níž stále opakuje, že „všichni jsou to ctnostní mužové!“ ale přitom vnukne lidu, že Brutus mocichtivě zabil jeho dobrodince a proto sám zaslouží smrt.

x x x

Čtenáři sotva ušlo, že úvaha pominula Miloše Zemana. Portrét předchůdců ucelily předčasná smrt a mravní harakiri zaživa. On připomíná Šejkspírova Coriolana z úvodu hry, kdy ctěný římský generál se zatím jen nezavděčuje lidu, jenž ho zvolil°; až když ho Římané vyženou, spojí se s nepřáteli, aby se Římu pomstil. Miloš Zeman svůj příběh nenapsal ani z půli a má vyznění dál v moci.

Sám úvod však vyjevil, že čeští voliči by měli za tři roky navázat na pokus, který minule zmařila politická reprezentace, když místo profesora Švejnara nadělila republice vykupčenými hlasy Klause II. Příští prezident/ka by už měl/a zastupovat generaci narozenou po roce 1968, kterou nepoznamenala ani hanba Anticharty, ani výlučnost Charty. Stihnu-li ještě volit, pak však tak!

Go back