Těžké téma, které čeká autora i čtenáře, zaslouží předem odlehčit. Ať k tomu poslouží anekdota, i když ne přímo k popukání. Jde o starou z počátků Sovětského svazu, kterou učinil beztrestnou až jeho konec: Serjožkovi zemře otec a nad rakví všichni chválí jeho odvahu. – Co tatínek udělal? ptá se maminky. – On potkal jednou soudruha Lenina a řekl mu Dobrý den. – A v čem je ta odvaha…? – No soudruh moh přece tatínka zastřelit!“

Ta truchlivá veselost vyplynula z paměti nad vánočním číslem týdeníku Respekt, který vybral hrdiny odcházejícího roku. Defilé zahájila studentka, jejíž čin byl líčen pod titulkem Sama proti všem:

Když byl prezident při veřejném projevu rušen hlasitými protesty odpůrců, vyzval je, aby mu své námitky řekli zblízka, „Nikdo z vysokoškoláků se v té napjaté atmosféře jít na pódium neodhodlal. A Monice Grigarczikové došlo, že teď nebo nikdy. Prodrala se přes hradbu těl až pod pódium a vykřikla, že ona mluvit chce!“ Vytkla prezidentu, že neuznává lidská práva a užívá vulgarismy, načež ho vyzvala k rezignaci „za pískotu a smíchu prezidentových příznivců.“ Ten se potom dle zprávy pochválil a odešel, zatím co lidé na ni křičeli, aby už mlčela.

Ten příběh přijde ještě míň k smíchu, když se uváží, že prezident by byl kritičku nejen nezastřelil, nedal zatknout či poslat do exilu, ale ani jí nezničil kariéru, dokonce ani nepohrozil prstem. Dívčinu odvahu sice ocení, kdo se někdy sám k podobnému vystoupení sbíral, třásla se mu kolena a při řeči selhával hlas, ale pokud zažil celou totalitu a ještě před ní i celou válku, žasne, co je teď považováno za hrdinství v zemi, která je podle své ústavy svobodná a demokratická.

Nicméně autor, který se sice hlásí k „pražské kavárně“, protože ve Slavii a v Mánesu napsal mnoho svých textů, ale má i četná spojení s lidmi jiných profesí, ví: ve „staré Evropě“ běžné jednání svobodných občanů se u nás v posledních letech skutečně hrdinstvím stává. Svobody si užívají hlavně silnější, aby svobodně utlačovali slabší, aniž tím zjevně poruší zákony. Neboť i nejlepší zákon má mnoho vykladačů, jak víme už z Desatera přikázání.

Je v Čechách slavná továrna, kterou privatizátoři vydolovali málem k smrti, než se po řadě lžikapitalistů našel jeden skutečný, který ji vzkřísil k životu. Podmínil si, že mu to nákladné a proto riskantní zmrtvýchvstání nebudou ztěžovat odbory. Stalo se, podnik prosperuje, mocně vyváží, z okolí skoro vyhnal nezaměstnanost a slušně živí stovky rodin. Zaměstnancům ovšem vládne provozní řád, který pouze spatřili a nikdy nedostali, aby neměli důkaz, že jim pod hrozbou propuštění normuje pět placených minut na wécé třikrát za směnu, zakazuje dvojicím i krátce spolu postát a trojicím dokonce při potkání promluvit, což je sledováno i zaznamenáváno kamerovým systémem. Zaskočeným vysvětlí personalisté, že vedení tak své osazenstvo chrání, neboť majitel by při nejmenší revoltě továrnu zavřel a otevřel jinou jinde. Nebude asi u nás jediný.

Jsou v Čechách skoro sto let staré aerolinie, které mívaly světovou pověst, než se jich ujal putovní funkcionář, který utratil všechny rezervy za nákup obrovských letounů, aniž zabezpečil jejich využití. Ještě před kolapsem vyskočil z firmy s bytelným padákem a přistál na jiné štědře honorované štaci. Nové vedení si začalo přidávat na platech a propouštět piloty, techniky i palubní personál. Spojilo se s privátní dceřinou firmou, která začala mateřské užírat destinace, stroje i personál – ten pořádeně oškubaný na platech. A se zbylými pracovníky si hraje na deset malých černoušků, kteří jeden po druhém mizí jako přítěž, přičemž každý přestavuje stovku odhozených. A řídnoucí pozůstalí si netroufají svědčit těm, kdo jim nabízejí zastání. Nenašla se druhá slečna Grigarcziková, které by „došlo, že teď nebo nikdy“ musí promluvit, aby dostála svému úmyslu „nežít jako rodiče za normalizace“.

Starého koně novým kouskům nenaučíš! praví moudro a má pravdu. Co chtít po generacích, znejistělých opakujícími se kapitulacemi a vyčerpaných střídáním protimluvných vrchností, co po rodičích, kteří holdovali tribunám plným hlupáků i gaunerů, aby směly děti studovat, co po umělcích, kašpařících na slavnostech umlčovatelů, aby rovněž nepropadli do němoty umlčených. Ve srovnání s Maďary a Poláky se Češi a Slováci nejvíc poddali osudu a vydobyli si nejmíň svobody. Zatímco Maďaři vzbudili trvalý respekt svým povstáním a Poláci masovou podporou Solidarity, u nás se stály fronty na podpis Anticharty.

Už podruhé v tomto mladém žurnálu budou osloveni čeští učitelé: Paní a páni, je to zas na vás! Není v naší zemi síla, která by naučila nové pokolení, co už vědí a umějí i puberťáci v západní Evropě: že svoboda není dar, ale produkt, který si člověk musí vyrobit sám. Chce to ovšem něco, na co sami nejste zvyklí: že své žáky vyučíte, aby hájili svůj názor i proti vám. Že se neproměníte v kyselé okurky, když se s vámi začnou tvrdohlavě přít, neboť pochopíte, že právě plníte základní zadání z dědictví Komenského: Škola hrou! – k čemuž dodejme – na život! Takže zápasníci, kteří mají vyhrávat, nejste vy, ale oni, pro něž plníte nenahraditelnou roli sparingpartnerů simulujících protivníky, dáváte do sebe obrazně bušit, a obrazně rány vracíte tak, že nezraní – aby pak i na vás padl odlesk vítězství.

Veterán života je často tázán, není-li pro něho tato demokracie zklamáním, neboť si ji představoval jinak. Odpovědí je jasné Ne. Demokracie ovšemže trápí, unavuje i odpuzuje lidi dávající přednost tomu, aby je někdo spolehlivě živil a řídil, a přebral tedy i odpovědnost za jejich nezdary. Ty mohou člověkem otřást tak ošklivě, že je sám nezmůže, a proto musí fungovat záchranné sítě, které uchrání vrávorající od tvrdého dopadu. Ale od nejstarších svědků lidské existence, kteří nám zanechali své kresby, texty, výpočty i hmotná díla ducha, víme, že život i ve své nepředvídatelnosti nabízí všem živým šanci předvést po svém to nejlepší, co v nich je.

Go back