V pondělí 11. ledna 1977 při masovém zatýkání signatářů Charty 77 byla na Hradčanském náměstí třemi civilisty přepadena má žena Jelena Mašínová a úporně tlačena do šestsettrojky. Když začala křičet, zacpal jí jeden únosce ústa. Přitom ho kousla. Nato byla odvezena k výslechu do Ruzyně a později obviněna z těžkého ublížení úřední osobě, sazba tři až pět let bez podmínky.

Unesena byla před belgickým režisérem Tillemansem, který ihned poslal protest ministru kultury ČSSR. Přepad fotografoval z okna švýcarský velvyslanec Walter Jaeggi, jenž se nabídl, že u soudu bude svědčit. Skandálu měl předejít vyšetřovatel Marcel Malkus. Rozhodl se obviněnou psychiatrizovat, a když to dík slušným lékařům v Bohnicích nevyšlo, jal se falšovat proces.

Nakousnutý soudruh, jehož můj estébácký svazek odhaluje jako poručíka Josefa Dvořáka, v něm hlásí, že JUDr Malkus s ním domluvil a/ “zajistit obsazení síně vybranými osobami“, a b/ „umožnit mu, aby svědčil v uniformě podporučíka Veřejné bezpečnosti“. Za to mu slíbil on: „Ke změně mé vizáže si do hlavního líčení nechám narůst vous“.

Jistému kriminálu unikla pachatelka, která se statečně vracela se mnou ze stáže ve Vídni, jen tím, že převážil názor jestřábů státostrany, kteří její návrat k soudu nečekali a dali nás z hranice vynést do exilu. Sametovou tečku za hnusnou činností Malkuse učinila živnost zámožného advokáta...

x x x

Milan Sedláček, vedoucí českých středisek v zahraničí a osvědčený diplomat, který se stal v roce 2009 generálním sekretářem ministerstva, odmítl podepsat zakázku na úložiště dokumentů jako předraženou o víc než sto milionů korun. Dvoumilionový úplatek nevzal i ohlásil, ale nemohl dokázat. V lednu 2011 dorazil jako velvyslanec do Thajska a musel na obrátku s ostudou zpět, obviněn z porušení povinnosti při správě veřejného majetku, sazba tři až deset let.

Neznámý anonym udal, že vyplatil půldruha milionu za fiktivní akci Česko-asijského fóra na pomoc našim exportérům, která se nekonala. K žalobě se přidalo i Zamini. Obžalovaného jsem poznal jako charismatického velvyslance v Kazachstanu a náhodné setkání s ním mě přimělo proces sledovat. Už po dvou stáních jsem napsal ministru Schwarzenbergovi, k němuž jsem měl důvěru, že průběh kauzy je manipulován i za cenu lidských obětí; žalovaní byli už tři. Odpověděl, že musí počkat na výsledek soudu, ale vzápětí byl Sedláček postaven mimo službu.

Doklady i svědci prokázali, že se akce konala v plném rozsahu a proplacena byla oprávněně. Zlomem se stal výslech svědka obžaloby Černíka, Sedláčkova podřízeného. Ačkoli vzbudil silné podezření, že anonymem je on, obvinění nejen nepotvrdil, ale dal zapravdu Sedláčkovu tvrzení, že vše proběhlo, jak mělo. Dne 13. listopadu 2013 přečetla soudkyně Helena Králová osvobozující rozsudek. Jelikož jsem dva roky sledoval život člověka ničeného psychicky i existenčně, obdivoval jsem, že byl schopen ušetřit stresu svou rodinu. Vydal se ze všeho, aby jeho dcera mohla v Thajsku odmaturovat a udělat si v Evropě vysokou. Teď ho čekala ledová sprcha: stát se odvolal.

Představovalo jej pár žalobců, kteří se střídali jako na orloji. Ptali se zřídka a takřka stejně, což svědčilo, že kauzu znají povrchně a jejich úkolem je odvolat se. Soudkyně Králová si pak dala zřetelně záležet, aby podepřela nový rozsudek podrobným rozkladem, kde žalobu rozcupovala. Přítomný ředitel Generální inspekce Zamini navíc oznámil, že se vzdává práv strany poškozené, neboť ministerstvu žádná škoda nevnikla. Proto byli 23. října 2014 žalovaní osvobozeni podruhé. Zdůvodnění se nedá číst jinak, než jako zpráva, že policie a státní zástupci odvedli práci krajně nekvalitní. Až sem referoval Reportér číslo 5.

Stát však trojici položil nové odvolání pod stromeček. Milan Sedláček i to zvládl jako muž. Přesvědčen, že pravda nemůže prohrát ve sporu už tak projasněném, upnul naději k jednání nařízenému městským soudem ve Spálené na středu 15. dubna, kde měla jeho kalvárie skončit. Naposled mě tam sebrali 17. října 1977, abych se nemohl účastnit procesu s Havlem. I tentokrát jsem šel zbytečně. Těsně předtím byla vyměněna soudkyně a stání zrušeno...

x x x

Ctěný Pavle Rychetský, vrchní strážče naší demokracie, uplynulo čtyřicet let od nocí v Sázavě, kdy jsme s psanci Petrem Pithartem a Rudolfem Slánským, abychom přišli na jiné myšlenky, hrávali populární ze Západu pašovanou Diplomacy. O pár měsíců později jsme se textem Charty 77 zeptali vládnoucích, proč nedodržují občanská a lidská práva, když se k tomu po Helsinské konferenci zavázali vlastním zákonem. Hysterické řádění režimu nachytaného při činu ji proslavil po celém světě, a když za dvanáct let – zas dle Nerudy – „čas oponou trhnul a změněn svět“, věřili jsme, že její pravda zvítězila.

Po čtvrt století ji pro mne kauza Sedláček a spol zašlapává. Z jednání mám dojem potvrzený dvěma osvobozovacími rozsudky, jež byly dvakrát zaříznuty odvoláním, že udání bylo odvetou za Sedláčkovo odmítnutí podepsat cinknutý nákup, a pak se policie i vyšetřovatelé v nouzi uchýlili k manipulacím, které je teď nutí k prodlužování procesu, aby se neobrátil proti nim -- i za cenu zničení nevinného člověka.

Pryč jsou časy Emila Zoly, který výkřikem Žaluji! v otevřeném dopise prezidentu Francie donutil prolhanou justici vrátit svobodu i čest důstojníku Dreyfusovi. U nás „tepají zlořády“ veškerá média, ale tepaní dík různým ochráncům zlořádí dál. Že Tě tak dobře znám, žaluji Tobě: případ Milana Sedláčka činí jednání dnešní policie i státních žalobců nerozeznatelným od konání policajtů a vyšetřovatelů totality. Stojí i u nás exekutiva nad justicí? A jakou nese za pochybení odpovědnost? Poradíš starému spojenci, jak v rámci tak dozorovaného práva bránit její oběti i v demokracii? Odpověď jistě uvítá mnoho z těch, jejichž ústavu chráníš. Nabízím Ti propříště svých 5000 znaků v této rubrice. Tvůj pk

Go back