Sotva jsem v létě 1937 přežil šňůru dětských nemocí, nemusel pít denně hnusný rybí tuk a rodiče mě do školy za rohem přestali nosit na zádech, snažil jsem se dohnat zameškané rošťárny, abych se cítil jako zdravý kluk. Namazal jsem všechny kliky v našem činžáku hořčicí, až mě zahlédl domovník pan Říha a supěl do čtvrtého patra udat mě mamince. Ta mi po letech směla nařezat a provedla to ramínkem na šaty. Od té doby už osmdesát let kliky ničím nemažu!

Vzpomněl jsem na to v životě, kdykoli se vedly líté diskuze, jaké prostředky jsou pro výchovu lidských mláďat nejen úspěšné, ale i přípustné. Přitom jsem si představoval, co by se tehdy dělo, kdyby se fyzické trestání dětí považovalo jako dnes za trestný čin. Můj přehnaný řev, který měl zdůraznit mé pokání, by možná sousedy hnal na policii, kde by vyšetřovatel z ohlášené intenzity mučení odvodil délku nepodmíněného trestu vězení, aby mě aspoň na tu dobu ochránilo před krkavčí matkou.

O dvacet roků později, už jako otec stejně živého synka jsem se vracel domů přilehlým smíchovským parkem kolem srocení rodičů slibujících zlynčovat zlosyna, který střílí po jejich dětech ze vzduchovky. Když jsem se pak šel podívat na balkón, jestli už zloducha dopadli, objevil jsem za předprsní dva skrčené výrostky, kteří tu s flintou čekali, až mstitelé odtáhnou. Nezdržoval jsem se vyšetřováním, a přestože jsem jen v jednom z nich poznal vlastní dítě, nafackoval jsem oběma. Ani můj syn mě neudal a vyrostl z něho šedesátiletý malíř vystavující obrazy leckde v Evropě, který už přes padesát let na nikoho nestřelil...

Vzpomínky nedávno znovu připlavila televizní reportáž z amerického Bostonu zmítaného rasovými nepokoji. Doběla rozžhavená matka černé pleti v ní účinně honila o hlavu vyššího syna, jemuž demonstraci zakázala, a když se šla pro jistotu přesvědčit, načapala ho tam vzdor jeho zakuklení i pouze podle kalhot a očí. Nelze zapomenout dlouhou scénu, kdy výrostek, jaký by asi aby obstál před parťáky neváhal napadnout a zranit ani policistu, kličkuje podoben zajíci před zuřící ženou, která ho stále dohání a častuje sprškou políčků i herd. Jeho zkoprnělý výraz prozrazoval, že dostává lekci, jaké by se žádný policajt ani soudce neodvážil.

x x x

Ty tři příklady úspěšné výchovy stylem dnes odsuzovaným a přísně postihovaným v kategorii týrání a těžkého ubližování na těle nemají zpochybnit, že se hojněji než je známo vyskytují mezi rodiči také prchlivci nebo dokonce sadisti, kteří i za nejlehčí přestupky uznávají jako jediný trest nářez hlava-nehlava. Skutečně odsouzeníhodné domácí násilí na dětech, jaké páchají otcové i matky, silně podle odborníků přečísluje i brutální zacházení s partnery. Zákoník však obsahuje dostatek paragrafů schopných taková jednání odhalit, odsoudit a spravedlivě potrestat tak, aby se podobní zvrácenci hleděli udržet na uzdě, pokud nechtějí možná i za mříže. Ale jeví se mi být bičem na vychovatele považovat za zločin i běžný políček nebo klasický výprask, po jakém nezůstanou ani jelita!

Postihovány by tedy rozhodně neměly být zákroky, jaké popisuje trojice úvodních příběhů. Naprostá většina rodičů umí podle odborníků dost přesně rozpoznat, jaké provinění jaký zasluhuje trest, aby se už pokud možno neopakovalo. Maminčin ramínkový zákrok ukončil mé mnohaměsíční hájení pro nemoc a zarazil ve mně návyk na beztrestnost, což mi urychlilo rychlý návrat do normálního dětství. A pár jejích dalších zákroků, ač méně razantních, na dalších křižovatkách raného mládí vždy správně korigovalo směr mého života. Vlastní fackovací intermezzo na terase v Matoušově ulici odpovídalo krajní nebezpečnosti rošťárny, která mohla mít mnohaleté následky pro případné oběti a tím horší pro oba střelce. Nu a černá mstitelka možná zachránila svému hloupému frackovi svedenému špatnými kámoši celý jeho budoucí život.

Úspěšný vývoj lidstva, jak prokázaly dějiny, není možný beze státu, který dává národům záruky organizační i obranné. To ještě posílila pozdější spojení států, jaká úspěšně – byť až po občanské válce – vytvořila Ameriku a teď nadějně – vzdor obstrukcím skeptiků – utváří příští Evropu. Ale žádný, ani sebesilnější stát si nikdy nesmí přisvojit některé nezpochybnitelné výsady každého jednotlivce fungující od dávnověku. Dá se soudit, že nejstarší z nich je výchova vlastních potomků. To svrchované právo rodičů nesmí být proto ochromeno nebo i zcela vysazeno trestním postihem, pokud nepřekročí – s použitím zákona o marihuáně – míru větší než malou, do níž se rozhodně musí vejít pár pohlavků i neškodný secmazec na holou!

Soudě podle tehdejších čítanek a slabikářů byla všechna má školní léta v Masarykově republice zaměřena k tomu, aby vychovávala žáky k slušnosti a toleranci. Půlstoleté působení nacismu i komunismu zavinilo mimo jiné také plošné zvlčení mláďat. Dnešní rodiče musí počítat s ním, že škola jejich děti nevychová, nýbrž naopak, že si právě v ní osvojí právo silnějšího, jež mohou zdatní jedinci uplatnit dokonce i vůči méně odolným pedagogům, chráněným proti tomu ještě skoupěji než rodiče. Tím spíš jim zákony nemají bránit v užití osvědčených prostředků, které pomohly vychovat i je.

Sama rodičovská sdružení při školách by měla povzbuzovat učitele, kteří si jejich respekt pro svou snahu zaslouží, aby si nedali od žáků líbit zjevnou drzost neřkuli šikanu a hned o tom zpravili zploditele schopné nejlíp rozhodnout o vině a trestu. Při donebevolajících úletech může dojít i na prostředky, které se víc zapíšou do zatím málo popsané paměti.

x x x

Hned po listopadu 1989 dostali mnozí čeští umělci po dvaceti letech zákazů nové zakázky. K osobnímu jednání s Českou televizí jsem byl pozván na Kavčí hory, kde mi vítající činitel vyslovil nečekané uznání – Já jsem byl s vaším Ondrou ten druhý, kterému jste nafackoval tenkrát za tu vzduchostřelbu do parku. Bylo to potvrzení, že můj výchovný přestupek nejen neublížil, ale spíš pomohl i kariéře prvního generálního ředitele svobodné ČT a pozdějšího rektora Akademie múzických umění Ivo Mathé...

Go back