Za Gustáva Posledního jsem stál často před soudem. Kupodivu nikdy jako obžalovaný. Sám jsem žaloval hrubé přečiny státu věda, že nemohu vyhrát, ale svinstvo se dochová ve spisech, což mi vyšlo. Měl jsem s kurážným JUDrem Klouzou - po roce 1990 syndikem advokátní komory - veselou úmluvu: když prohrajeme, koupím mu láhev já, když vyhrajeme, on mně. K tomu došlo jen jednou.

Zažaloval jsem Večerní Brno, když napsalo, že mým otcem byl továrník Otto Hahn, (jako že syn má být po kom). Deník jediný při prohrál (teprve začínala abnormalizace) ale nařízenou omluvu splnil až za rok uveřejněním šesti slov, která už nikdo nechápal: „Otec Pavla Kohouta byl Otomar Kohout“.

V ostatních případech, pokud se sudí cítili být v situaci, kdy by je absurdní rozsudek znectil osobně, odložili jednání na „příště“, jež se už nekonalo. Po „klíčobití“ jsem vedl pár občanských sporů, z nichž se dalo málo poznat. Až…! Až jsem potkal v kavárně Slavia muže, jehož jsem zažil jako výborného velvyslance v Kazachstánu, a on byl čerstvě obžalován za okradení státu. Šlo mi to k němu tak málo, že jsem se začal stávat veřejností, jaká smí ze zákona sledovat veškeré souzení. Často sám.

Hned prvně jsem cítil, že kauza může být vyřízena za dvě tři stání: Dle obžaloby trio vedené bývalou excelencí zpronevěřilo ministerstvu zahraničí přes milion korun za akci, která měla v rámci ekonomické diplomacie pomoci odbytu našeho tovaru v Asii, ale nekonala se. Dle obhajoby, dokladů i svědků se však průkazně konala. Případ zaváněl i proto, že trestný čin udal anonym.

Ten byl však kupodivu považován za tak věrohodného, že se z mlhavého udání zrodil proces, který policie i státní zastupitelství považovaly za hodný nasazení všech sil. Desítky výslechů, čtrnáct stání! Při nich se postupně vyjevilo, že se vyšetřovatelky pohybují na hraně zákona, když zvou obhájce jen krátce před výslechem, zatajují, či nepřipouštějí nehodící se důkazy a zacházejí nestandardně se spisovým materiálem. Obviněné očistili i svědci obžaloby s výjimkou hlavního, který, ač pod přísahou, lhal, což vyšší zastupitelství omluvilo pamětihodným vzkazem, že „v daném případě nelze odhlédnout od možnosti omylu svědka“.

K žalobě se jako poškozené připojilo Zamini a bez ohledu na zásadu neviny, končící až rozsudkem, vyhodilo svého vysokého a zdatného úředníka do občanského nebytí. Po jednom stání jsem na pochybnost žaloby a újmu obžalovaných upozornil přítomného ředitele Generální inspekce ministra a pak dopisem ministra samého. A žasl jsem, že se přede mnou dál propadá současný policejní a vyšetřovací aparát do konce šedesátých let, která jen patnáct roků dělilo od šibenic…

x x x

Poprvé jsem se stal soudničkářem 16.11.2013 a jakožto Trilobit napsal do MFDnes fejeton „Jak ministerstvo zahraničí své vlastní velvyslance ničí“. Nový měsíčník Reportér se kauze stále závažnější, neboť ohrožovala i pověst justice, věnoval už v číslech 5, 9 a 11. Mohu tedy navázat zprávou o průlomovém stání 26.8. roku tohoto.

Poté, co se státní zastupitelství potřetí odvolalo, uložil Městský soud prvoinstanční stolici výslech dalších dvou svědků, bývalých ředitelů Generální inspekce Zamini. Současný velvyslanec v Rumunsku prokázal, proč k žalovaným činům rozhodně nedošlo a ministerstvo (které už dávno z řízení odstoupilo!) nedoznalo žádné škody. Z funkce byl tenkrát náhle odvolán a vystřídán současným velvyslancem v Etiopii. Mladý muž sportovního vzezření (ten, jehož jsem včas varoval) se v palbě otázek obžalovaných i obhájců „položil“. Přiznal, dokonce s viditelným studem, že úkol inspektora v kauze plnit ani nezačal a vzdor pro žalobce nepříznivému průběhu procesu přijal jejich názor - „Když jsme se jednou připojili, tak to dovedem do konce“. Otázka, kdo mu připojení nařídil, ho pod přísahou donutila vzdát se loajality: jmenoval svého ministra Schwarzenberga. Nato odjel na vysloužený post excelence podoben sportovci usvědčenému z dopingu. (Omluví se alespoň excelentně, že spoluzavinil těžkou újmu kolegovi?) Po krátké poradě soudkyně trojici p o t ř e t í osvobodila. Státní zástupce, místo aby vhodil do ringu ručník a nevystavil úřad hrozícímu knokautu, si znovu vymínil si lhůtu na odvolání, jež by se rovnalo obvinění v pořadí č t v r t é m u…

x x x

Byl tu zmíněn případ Dreyfus, který vedl k reformě zkorumpované francouzské justice. Naši obžalovaní nemuseli protrpět léta na Ďábelských ostrovech, jenom jim vzali práci, čest a prostředky k slušné existenci. Přesto se mi ta kauza jeví být přelomová, protože jsem zažil, jak je zjevná pravda soustavně zadupávána pustou lží, a to aparátem demokratického státu. Když se bývalý ředitel Generální inspekce přizná, (pod přísahou platí nové priority), že před povinností případ prošetřit dal přednost příkazu shora, aby nekonal, a řídil se jím i dál, vyvstává otázka, kdo svedl předního politika, jehož rod má v erbu - Nic než právo!, aby tak přikázal. Pokud se státní zástupci neodvolají, budou mít za předchozí tři odvolání z ostudy talár. Pokud se odvolají znovu, budou mít ještě blíž ke kárnému řízení. Ale to už musí zkoumat šéfové těžce namočené exekutivy, řešit ministři Chovanec, Pelikán a Zaorálek (ten, aby se za předchůdce obětem omluvil, odškodnil je a vrátil jim se ctí i funkce) a dohledat justice, jejíž čest zachránila jediná soudkyně tím trojitým zproštěním viny.

Mně zbývá představit osoby a obsazení smutné frašky:

Obžalovaní: PhDr. Milan Sedláček & Ing. Václav Matoušek, MBA & Mgr

Eva Rybková, PhD, MBA

Vyšetřovatelky: policejní komisařka kpt. Ing., BC Romana Divincová & policejní rada pplk. Mgr. Marie Roháčková

Státní zástupci: Mgr. Karolína Fialová & Mgr Zuzana Krunková & Mgr.

Jan Lelek & Mgr. Jan Maršálek & Mgr. Šárka Pokorná & Mgr. Jiří Valsamis

Obhájci: JUDr. Josef Lžičař & JUDr. Tomáš Kaiser & Mgr. Markéta

Vítová

Korunní svědci: Ing. Vladimír Války (t.č. Bukurešť) & Mgr. Karel Hejč

(t.č. Addis Abeba)

Křivý svědek (a snad i anonym?): Ing. Aleš Černík.

Soudkyně: JUDr. Helena Králová.

Režie: ?

Go back