Spřátelené divadelní rodině z Hamburku jsme kdysi za pohostinství v jejich vile na Costa del Sol poděkovali údajně klasickou českou ´polévkou ze sekery´. Psali si pod název ´Beilsuppe´, jak hledáme v obchodě ideální poměr kovové části k topůrku, nástroj důkladně vyvařujeme a začínáme v čisté vodě vařit s pouhou solí. Na dotaz, chtějí-li o málo dražší, ale o moc chutnější verzi, řekli Ano!


Mátli jsme je informacemi o původu stravy, kterou zavedl pro pražskou chudinu král Václav IV., známý i na Západě jako ´good king Wenceslas´, a přidávali za stálého míchání i hovoru pepř, muškát, hřebíček, kmín a pak i kostku masoxu. Po dovaření jsme sekeru vyjmuli, omyli, vysušili fénem a věnovali rodině zabalenou do fólie s návodem, že se dá použít znovu.

    Už při jídle chtěly obě dcerky vlastní, aby příště tu dobrotu vařily samy. Když rodiče slíbili koupit dvě nové, přiznali jsme se. Žasli, že to neprohlédli. Za dvacet let mi při pražském festivalu hamburská herečka Katja Striebecková řekne, že je to trvalá vzpomínka z dětství, s kterou převezla mnoho přátel, a z níž se naučila nesedat tak snadno na lep.

          x x x

Polévky ze sekery vaří i propagandistické kuchyně režimů, a nejen totalitních, kde jsou média s armádou a policií nosnými sloupy moci. Tam ale jejich účinnost oslabuje, že konzumentům stačí věřit v pravý opak tvrzeného, a jsou nejblíž pravdě.

    Demokracie, k jejímž pilířům patří svoboda slova, staví uživatele před problém, jak najít pravdu mezi mnoha verzemi zčásti i lživými, když mediálním kuchaříkům podvody ulehčuje, že fantazie nezná meze. Musí být jen uvěřitelná, čehož lze dosáhnout odváděním pozornosti strávníků, aby stejně jako naši přátelé ztratili přehled..

V našem dosahu působí mocná mediální vyvařovna Ruska. Okupaci Československa roku 1968 proměnila loňskou telereportáží v útok zdejších fašistů na Sovětský svaz, jemuž se muselo předejít. Protože jejich potomci jistě nepadli daleko od předchůdců, nesměla ji Česká televize za trest ukázat u nás. Od ukrajinských fašistů musel být osvobozen Krym i Donbas, nad nímž sestřelili cizí civilní letoun, aby to svedli na většinu obyvatel toužících patřit k Rusku. Ani to, ani radioaktivní vraždu ruského disidenta v Londýně nebude dík ruskému vetu v Radě bezpečnosti zkoumat mezinárodní soud, ovládaný jak známo fašisty holandskými a britskými. Nejhnusnějším aktem celozápadních fašistů byl vývoz do Ruska potravin, jež tam bylo nutno masově zničit, jelikož obsahovaly fašistické viry. Zázračnou polévkou ze sekery nabízenou za ně je ruská demokracie, která podle reklamy voní celému světu.

    Její přípravu garantuje doživotní šéfkuchař létající s tažnými ptáky, túrující mamutí motorky, vítězící na žíněnce, na trávníku i na ledě, laškující s delfíny a lovící z moře poklady antiky. Ale ani velmistři klamu nezabrání okamžikům poznání, které stokrát opakovaná tvrzení ozáří jako blesk a vyjeví publiku pravdu:

    Po premiéře české hry v Moskvě nás na večírek veze ruský miliardář, jenž má jednu z vil i u Prahy. Řítíme se stodvacítkou v limuzíně, kterou sám řídí, ač už v divadle holdoval vodce - a je zastaven milicionáři. Ukáže bumážku, oni jen salutují. Rely metropolí pokračuje a my se ptáme, co tam stálo. Jedna věta, směje se, ovšem s úředním razítkem, což není laciné, ale vyplatí se: „Vůz nesmí být stavěn a řidič kontrolován.“ Předvedl ve zkratce právní stav svého státu. Když ho pak pozveme na oplátku do restaurantu v Praze, zanícený vodkař pije pouze sodovku. „Máte tu přísnou policii, nechci přijít o řidičák!“ Bleskově nám potvrdil, že žijeme ve státě, který si právem říká právní…

x x x

I v tom našem je však, jak říká Hamlet, cosi shnilého. Cosi mnohé. A také v zdejším modelu demokracie politici často mazaně odvádějí pozornost od podvodů i horších přečinů, sestupujíce tím na úroveň zločinců. Občané, jimž nízký věk nedovoluje srovnání s minulostí, zhusta propadají pocitu, že život se stále horší a směřuje ke zmaru.

Jenomže pro našince, - kteří už vědoucně zažili mnichovskou kapitulaci a krvavou heydrichiádu, hrdinské povstání proti Němcům i jejich odsun plný vražd, únorovou samohanu demokratů, čas lágrů a šibenic, trnitou cestu k obrodě, proměnu sovětských osvoboditelů v okupanty, pád do občanského nebytí, nucený exil, revoluci otupenou sametem, privatizační výrobnu miliardářů a další zhůvěřilosti během čtvrtstoletého putování za demokracií, která se mladým občanům zdá spíše vzdalovat, - je pravdou opak.

    Vlast, kontinent i celý svět jsou v cílové rovince životního maratónu mé generace přes tragické výjimky v nesrovnatelně lepším stavu, než byly tenkrát, když nás čápi položili na startovní čáru. V mém dětství byla v pražské Bubenči na místě dnešního hotelu Diplomat chudinská kolonie tuzemců. Dneska vysávají našinci v substandardních bytech tisíce cizozemců, kteří prchají před chudobou sem. V mém mládí emigrovaly statisíce Čechů a Slováků do Ameriky, jež se i díky jim stala nejmocnější zemí planety. Teď se Česká republika jeví být zemským rájem - a nejen na pohled! - Vietnamcům, Ukrajincům a dalším hledačům solidního uplatnění odevšad, pokud tu nejsou považováni za lidskou odrůdu kobylek.

    Neopouští mě vzpomínka na pach plynové masky z časů marných mobilizací a na denní hrůzy německé okupace. Nikdy se nevstřebá šok z okupace sovětské, kterou si Rusové novodobě procvičili v Čečně, v Abcházii, na Krymu a na Ukrajině. Myslím, že škody, které způsobila valná část mé generace své zemi, když naletěla na falešný socialismus, jenž vyústil v brutální teror a vyhnil v hnusné normalizaci, jsou napraveny tím, že právě za nás vstoupila republika do Evropské Unie i do obranné aliance demokratických zemí zvané NATO. Loni velel cvičení armád z několika evropských zemí v Německu - český důstojník.

    Drazí pitomci - opravuji: drazí potomci - pozor na polévky, které vám i bezplatně nabízejí kuchaři s poškozenou pověstí. Nemusíte mít tolik štěstí jako    my!

Go back