… ve čtvrtek 23. června se jedna obava vrátila. Jedna z nejvýznamnějších, neboť Británie nástup hitlerovského běsnění zaspala, ale pak se stala za Winstona Churchilla svorníkem aliance, která nacisty rozdrtila. A aby ten odstřih anglické kolébky novodobé demokracie od Evropy ještě víc bolel, rozhodla o něm nesporně výrazná většina voličů.Bál jsem se toho od chvíle, kdy Cameron učinil referendum trumfem, s nímž hodlal vyhrát volby do parlamentu, protože Unie nedosáhla toho stupně zralosti, v němž by se členské státy uměly vypořádat s odvěkou touhou vrcholných orgánů uchvátit co nejvíc moci. Bál jsem se tím víc, že to nepostihlo jen byrokratickou elitu Bruselu, ale i podobné elity členských států.Bylo to migrantské tsunami, jež je dokázalo vyburcovat z pohodlné plavby virtuální lodí řízené posádkou dle její cestovní mapy, zatímco ostatní se jako pasažéři vezli ve víře, že směřují, kam měli. Vždyť bizarní směrnice – jak je výstižně paroduje proslulá „vyhláška o prodeji zelí“ v rozsahu 26 911 slov – které sečteny připravily Unii o důvěru mnoha Evropanů, musely být schváleny všemi reprezentacemi, tedy i naší. Ta se, ať z nedbalosti, z lenosti či z pocitu podřízenosti, jímž tu dvě generace nasákly za totality, na neblahém vývoji podepsala a pak to po našem hodila na Brusel – My nic, my čeští muzikanti, vinen je cizák dirigent!Až náhlé stěhování národů vybudilo odpor veřejnosti tak, že i zdejší vláda pocítila ohrožení a vzchopila se k jednání, které – ejhle! – způsobilo, že povinné kvóty pro přijímání běženců narazily...••• Vzpoura, jež nemířila proti smyslu Unie, ale chtěla ji vrátit po nebezpečném zabloudění do správného kurzu, slibovala být startem k obrodě. Evropa se měla zbavit svěrací kazajky, kterou jí utahovala rozbujelá centrála těžící z malé pozornosti a liknavého dozoru národních států. Bohužel předešlo ozdravnému účinku Cameronovo referendum.Vady nezralé Evropské unie se staly municí pro ty britské politiky, kterým jako souvěrcům na kontinentu vadilo odstranění hranic, v nichž se cítili jako někdejší lordi, jimž patřilo právo válečné, útrpné i oblíbené právo první noci. Moderním příkladem je, jak svou vidinu moci opevněnou hranicemi zkonkrétnil hejtman Rath.Dle očekávání slavili vysněný pohřeb Unie úhlavní nepřátelé z řad zmíněných, tvrdíce, že na chyby poukazovali dávno. Že ji nikdy nehodlali zlepšit, ale od počátku likvidovat, prozradil její vezdejší hrobař Klaus hrdým přiznáním, že ji ani nevolil. Vylepšil to nabídkou, že byl-li by vyzván, zorganizuje rád i čexit. Jakou kocovinu by tu vyvolal, předvádí sama Británie.Úlohu hrobníků podobných dvojici z Hamleta tam převzali Mr. Johnson a Mr. Farage. Druhý nenáviděl Unii jako jeho český spřízněnec, když se, aby ji mohl snadněji zničit, dal zvolit do Evropského parlamentu. Ale jakmile populistická hra skončila a vyjevily se důsledky, oznámili oba, že splnili poslání, pročež odcházejí a přejí své vlasti vše nejlepší. Že se první vrátil jako ministr zahraničí, vypadá na výzvu nové premiérky, aby si své střepy sám slepil.•••Čtvrt století dělí současnou českou populaci od totality, takže už třetina nemá zdání, co ten systém obnášel, a další to popírá, neboť z něj více či méně těžila. Nastala kritická doba, kdy většina Evropanů nemůže dát Unii bonus pamětníků, kteří ji i s vadami chápou jako zázrak, a posuzuje ji podle chyb. Každé referendum je past populistů na neinformované, kteří, až když je pozdě, pochopí, jak byli oblbnuti. Že demokracie se může pohřbít sama, ukázaly volby v květnu 1946, které otevřely legální cestu k únoru 1948, kdy i komunistický puč proběhl v parlamentním režimu. Aby byl zázrak propojené Evropy uchován generacím, musí dojít k dvěma generálním změnám:Tou první je přístup členských států k vedení Unie, které úkol stát se jejich moderátorem pojalo zle, když zvolilo téměř vojenské komando. Vlády zemí mají svěřit centrále právo zajistit kolektivní bezpečnost, ochranu životního prostředí, svobodu projevu, volnost pohybu a obecnou prosperitu, ale k tomu nepatří stejná okna, stejné žárovky a stejný způsob prodeje zelí. Úkolem centrály by měla být naopak podpora všeho jedinečného, co v úhrnu dělá Evropu Evropou. Tomu by měly být přizpůsobeny instituce a orgány unijní i národní. Jak skvělý úkol pro pokolení vstupující do občanského života, aby vrátilo Unii jejímu poslání. Být mladý rebel, navrhl bych i zrušení mastodonta zvaného Evropský parlament, kde se za nestydaté platy vaří vzduch. Ať jsou to národní parlamenty, jejichž vůli transportují vlády přímo do Evropské rady... podrobnosti nechávám, drazí potomci, na vás!
Druhou změnou musí projít školský systém, aby vyvinul propagaci, jakou potřebuje i banální artikl, natož úžasný projekt zajišťující Evropu bez hranic. Osnovy by měly omezit výuku dějin na klíčové události, jako jsou příchod křesťanství a slovesnosti, vývoj českého státu, reformace, protireformace a národní obrození, a klíčové postavy, jako jsou Cyril s Metodějem, Václav s Boleslavem, Karel IV., Hus a Jeroným, Jiřík z Poděbrad, Komenský a buditelé, ostatní přenechat zájemcům. Vyčerpávající by zato měly být informace o Masarykovi, legiích a první republice, Mnichovu a heydrichiádě, únoru 1948 a stalinismu, srpnu 1968 a normalizaci, až po zrod České republiky, tedy o tom, co bezprostředně ovlivnilo dnešek. Nezbytnost existence Unie z toho vyplyne sama a nebude nutné ji podbízet v akcích jako prošlou konzervu. Jen tak má splněný sen mé generace naději, že se pro všechny příští, paní ministryně školství, nestane navždy přeludem...

Go back