Epilog

Existuje bezpočet umění, ale jedno je považováno za nejtěžší: ars abeundi - umění odejít. Ti, kdo i v pozdním věku překypují chutí a silou, touží stále dokazovat, že vědí i svedou víc než většina mladších. Ze svých tří uměn - spisování, režie a publicistiky - jsem přesto už dávno zanechal druhé pro ztrátu času. Dnes končím s třetí ve prospěch první, která zůstane poslední.

Několikaleté série fejetonů pro různá periodika jsem psal od šedesátých let minulého století. Ve třech sbornících - O ničem a o všem, Z pohledu trilobita a Zánik trilobitů v Čechách - jich vyšlo tři sta sedmdesát dva. Až se přidá osmadvacet zvaných Z onoho světa, budou jich zachovány na chlup čtyři stovky.
Vznikaly za Husákovy normalizace pro domácí samizdat, pak pro exilový Obrys a vídeňský deník Standard, a po roce 1989 pro Lidové a Literární noviny, Právo, Mladou frontu DNES a konečně pro měsíčník Reportér. K němu jsem pojal sympatii, neboť jej vede osvícený tým, pro nějž jsem mezi lety 2008-2014 napsal vedle Trilobitů i romány na pokračování Cizinec a krásná paní, Tango mortale. Ale už loni jsem redakci požádal, aby si vyvolila pro rok 2017 nového stálého fejetonistu, jelikož   chci umění odchodu vyzkoušet na sobě.

x x x

Fejeton je považován za nejtěžší literární žánr. V povídkách, natož v románech, se v moři slov snadno skryjí nepřesná a nenutná. Srovnat jej lze s během na sto metrů, kde jde o setiny vteřin a o každý minipohyb; fejeton má srozumitelně pojednat i nejtěžší téma co nejméně slovy. Proto si jej vybrali za Husákovy abnormalizace zakázaní češti spisovatelé, aby se jejich kritické texty, nejvýš třístránkové, daly masově opisovat s průklepy i v kancelářích v pracovní době a poštou rozesílat dál. Podle hlášení estébáků v dochovaných v mém velesvazku Dialog koloval nejeden v tisících exemplářů.
    Jak mí přibývalo let a měnil se svět, posunovala se má témata jako na orloji. Začala postupným rozkrýváním poznatků, že socialismus sovětského typu, vedoucí údajně k šťastným zítřkům v komunismu, je podvod rafinovaně zakrývající surovou totalitu, jež plánuje ujařmit všechno lidstvo. Pokračovala hledáním způsobů, jak se z jeho svěrací kazajky vyprostit, od počátku procesu zvaného „obrodný“ přes politické Pražské jaro 1968 po němž tanky údkných bfatrú potvrdily jeho narostou nereformovatelnost, a dál k Chartě 77 i následné propojování disentu s exilem, vrcholícímu bohudík nekrvavým, ale bohužel až příliš smířlivým převratem v listopadu 1989. A pak čtvrt století odkrývala miny ustavičně kladené do cesty k rozvoji i upevnění demokracie a Evropské unie.
Během padesát let trvajícího maratónu jsem postupně seznal, jaké zásadní téma můj orloj ovládlo. V euforii údajně sametové, ale spíš nedonošené revoluce převládl soud, že pováleční komunisté byli a zůstanou opovrženíhodnými viníky úpadku Masarykova Československa v gubernii Sovětského svazu. Smyslem mé publicistiky byla omluva za zpožděné prozření, ale i prokazování, že náš generální omyl byl vybuzen už za První republiky zklamáním většiny obyvatel z kapitalismu, odpovědného za světovou hospodářskou krizi, a nato i ze západních demokracií, spoluzodpovědných za mnichovskou vraždu našeho státu a její důsledky; to, spolu s osvobozením Rudou armádou, vedlo většinu národa k volání po lepším systému a jistějším spojenci, což nazývám cestou od Ďábla k Belzebubu, protože od Hitlera k Stalinovi. A pokusil jsem se dokázat, že následné intelektuální selhání nevedlo k morálnímu, což dokazuje mnohaleté a stále sílící úsilí většiny komunistů o nápravu.
Generace po mně, kterou životní zkušenost už také naučila srovnávat, jistě poznala, co pozná i generace po ní, až jí zas její zkušenost sejme brýle mámení: že každé pokolení má svůj sen, jejž si některé promění v úchvatnou skutečnost, jak se zdařilo Lincolnovu a podobně Masarykovu, anebo v realitu tak úděsnou, jakou si shodně přivodilo Hitlerovo i Stalinovo. Moje, dozrávající za války, napřed ve své většině osudně zbloudilo, ale brzy dokázalo najít směr, který je dovedl k roku 1968, kdy se reformní komunisté bezpříkladně rozhodli vrátit uloupenou moc celé společnosti; tu opovážlivost vzápětí drasticky opravily armády Kremlu na žádost domácích bolševiků, kteří se děsili pádu do nebytí a název komunista neopravitelně znectili. On totiž není ani demokrat jako demokrat, což dokazuje rovněž příklad z nedávného minula: Občané tolerující dvě desetiletí v podstatě už bezzubou vládu normalizátorů a zejména přes deset tisíc signatářů Anticharty převážně z kruhů umělecké a vědecké inteligence, ti všichni selhali podobně jako pováleční komunisté, jenomže to ze studu před dětmi i sebou samými nikdy nepřiznali!

x x x

V průběhu svého maratonu jsem poznával, že fejeton má i přídavné poslání. Tím, jakou vyžaduje stručnost a současně názornost, nutí autora vlámat se do pokladnice mateřštiny, objevovat její skvosty a vracet je všem uživatelům jazyka. Jeden každý z takových mých textů, ať už měly různé série vlastní limit dva až šest tisíc znaků, vyžadoval cizelaci.
Málo známý pojem znamená dle slovníku „finální úpravu uměleckých výrobků z kovu k zajištění tvarové přesnosti“, nebo „odstřihování přebytečných bobulí z vinných hroznů“. Přesně to si žádá   fejeton. Odplevelit jazyk od slov vyšťávených nadužíváním a křísit slova, přidušená leností mozku, hledáním neotřelejších. Prostě: chtěje, aby ´bobule´ ztrativší mízu obrodila nová, musí autor naroubovat na keř moderní češtiny i pozapomenuté přechodníky a omladit jej novoslovy, jak v této větě znázornil, Tak se stává, že literární miniatura zvaná fejeton, téměř nikdy nepřekračující pár tisíc znaků, si při psaní vyžádá mnohdy až tucet verzí, podobně jako při hladké stovce spotřebuje běžec naráz neméně energie než při maratonu.
Teoreticky mrtvý autor jako já, mající času nazbyt, je ovšem nesportovně zvýhodněn před fejetonisty, kteří se stali součástkami obřího mediálního soustrojí, jež jim často dovolí k obědu suchou housku, o hříčkách se slovy a souvětími si mohou nechat jen zdát. Budiž jim přáno, aby se toho dožili ve světě, kde je nebudou muset jako my posílat tichou poštou…

        x x x

Přesto to není únava, co vedlo k rozhodnutí nebýt dál sériovým fejetonistou skvělého magazínu. Přiznal jsem si, že osobní poznání s přibývajícími roky stále víc nahrazují informace z druhé až ixté ruky médií, takže za ně nemohu ručit osobně. Své životní téma předkládám už třetí generaci čtenářů a mé argumenty se sice zpřesňují, ale v podstatě nemění, nejstarší čtenáři je tedy čtou potřetí. Přišel čas uložit kolovrátek do muzea, byť mně hraní na něm nadále těší, avšak hlavní čas mého života se už mění v dějiny, které potomkům z odstupu v lepším případě objasňují solidní historici, v horším falšují k své potřebě prohnaní politici. Asi ještě fejetony napíšu, ale budou to solitéry k aktuálnímu podnětu, které věrní čtenáři najdou občas na mé „vepsajt“ - www.pavel-kohout.com. Psaní her a próz mně na dožití stačí!
    Redakce měsíčníku Reportér měla dva roky čas vybrat nástupce, aby dal pravidelnému fejetonu nový obsah i tvar. Volba mě potěšila, jelikož ho – tedy ji – znám. Je to konkurentka, neboť ji do literatury doslova vystřelil spor se mnou. Silné emoce stačí k silnému psaní jen ve spojení se silným talentem, a k tomu u ní došlo. Hned prvním brilantním dílem se stal román Indiánský běh, tak účinný, že jej mnozí považují za literaturu faktu. Jakožto rodič autorky jej považuji za skvělou fikci s reálným základem…
    Náš svár trval skoro půl století a měl plodné příměří, když jej přehlušil společný zápas s režimem Gustáva Husáka, jenž budoucí spisovatelku donutil umýt tisíce schodů, ale nedokázal, aby se vzdala   vnitřní svobody. Vždyť už v té prvotině, kterou ještě psala mladá signatářka Charty 77 jako domovnice, neváhala „nekorektně“ plasticky vidět i matčina přítele a vůdčí osobnost disentu VH, již nazvala Monolog. A další zrání dovedlo Terezu Boučkovou i ve vztahu s otcem-indiánem k hepyendu, pročež jí teď s radostí smí přát – Zlom, dceruško, vaz, skoč všechny mé laťky, pokud jsi je už neskočila!
    Zlomte jej i vy, kolegové z redakce, aby se Reportér stal tím, čím byl jeho udatný předchůdce, dokumentující dramatický osud „obrodného procesu“ 1968 až do násilného konce, který pohřbil i jej. Naše téměř desetiletá spolupráce bez jediné rozmíšky byla jedinečná.
Zlomte vaz i vy, čtenáři mých fejetonů ze všech dob, kdy jsem je psal. Dočkejte se i za mne budoucnosti, která začala zrodem Evropské unie a měla by trvale proměnit Evropu v světadíl svobody. A na odlehčenou loučení se všemi si půjčuji slavný vzor jen o málo mladší mne: Zavřete oči, odcházím…

Go back