Končil dvacátý červenec 1978 a mé padesátiny, když v rozbřesku přišel dárek od Státní bezpečnosti: prohlídka sázavské vilky. Vzbudili jsme Landovského a Havla, odmítli asistovat s vysvětlením, že dosud slavíme, otevřeli další sekt a těšili se z modrého nebe, k čemuž andulák Valtrr ráčkoval svou oblíbenou větukterou ho naučil karikaturista Liďák – Mám rrád ministrra vnitrra! Nic neriskoval, v kleci už byl. Muži z vnitra se snažili nesmát.

Výjev patřil k jiným, které dnes znějí jako „veselé historky z natáčení“, k čemuž měla skutečnost daleko. Docelují však obraz Husákovy normalizace, která už neměla razanci Gottwaldova teroru. Nevěšela, a když, tak jen brutální vrahy. Nemučila, nejvýš si vyšetřovatel zamáčkl cigaretu na Třešňákově ruce. Nezavírala na doživotí, ale jen na pár let, o něž se zkrátil život Battěka, Havla, Šabaty... Pár mladších historiků to nazývá totalitou málem fešáckou. Jak ale vysvětlit, že česká společnost potřebovala dvacet let a pád berlínské Zdi, než odzvonila klíči tak měkkému režimu? A jsme zas u strachu!

Je logické, že nejkurážnější bývají nejmladší. Zletilost přiznaná občankou se podobá čerstvému řidičskému průkazu; jeho držitel má o řízení jen představu z několika jízd s instruktorem, než se vybourá. Pokud přežije, začne být šofér. Život ukazuje mláďatům nejistou budoucnost a na cestě k ní jen otravné povinností. Neznajíce ještě jeho úžasné dary, vsadí jej marnotratně do rulety adrenalinových risků nebo i místních válek! Či jej po prvním zklamání zahodí jako zmuchlaný papír.

Strach není vždy produkt zbabělosti, často naopak. Pud sebezáchovy je pojistka, která v kritických situacích chrání před zkratovým jednáním, pomáhá rychle zvolit nejlepší řešení. Jenže v onom světě s drzým papouškem hrozil režim jen pár tuctům kritiků kriminálem, ale žádnému z patnácti milionů obyvatel nešel po krku. Proč tedy ten strach, který dovolil pár tisícům skalních i falešných komunistů ponížit Čechy a Slováky nesrovnatelně víc než Poláky a Maďary?

x x x

Bylo mi deset, když jsem zažil, jak čtvrt miliónu mužů i žen na mém „Kulaťáku“ v pražské Bubenči skanduje před generálním štábem – Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně! Nikdo si nedělal iluze, že by Československo obstálo proti německé přesile delší čas, ale většina občanů všech národnosti republiky byla ochotna čelit jí za cenu života, než zasáhnou věrní spojenci – Francie s Anglií.

Květnová mobilizace 1938 se podobala slavnosti, vůni šeříků přebíjel v nabitých tramvajích naftalín fasovaných uniforem, když jsem provázel otce, který se jel ve svých šestačtyřiceti hlásit k odvodu. V kasárnách na Pohořelci plakali nebo zuřili muži, kteří v armádě nikdy nesloužili a byli odkázáni na pozdější nástup k výcviku. A z rozhlasu lákala nová píseň – Děvče mé, pojď za armádou, oblékni si markytánský šat, udělej kříž nad parádou, teď budem zas chvíli bojovat!

Mnichovský ortel podepsaný i Anglií a Francii se mi, dnes dvakrát staršímu než byl tehdy otec, jeví jako první úder, který ohnul páteř krátce svobodného národa. Druhým pro mě zůstává moskevská kapitulace našeho vedení v srpnu 1968. Každý věděl, že nelze bojovat, ale nikdo nečekal tak ostudnou zradu na společnosti shazující svěrací kazajku lžisocialismu. Pád železné opony, zrod České republiky a její vstup do NATO jsem proto s úlevou chápal jako bod obratu od traumat minulosti k nové hrdosti i vůli bránit navrácenou svobodu.

O další šok se postaral v lednu 2001 ministr obrany Tvrdík, který naštěstí brzy odešel, takže místo armády zneschopnil jen české aerolinky. Cituji svého ´Trilobita´ ze září 2008: „Optal se našich elitních vojáků v Kuvajtu, jsou-li ochotní tam zůstat i v případné válce, a pak svezl sedmadvacet z nich letadlem domů. ´Vážím si jich´, řekl, ´že nepřecenili své síly´. Respektuji frustraci z cizího prostředí i strach z nečekaného ohrožení. Nechápu jen, jak mohli být za tak dobré peníze zverbování tak špatní žoldnéři!“ A mráz po zádech běhal pamětníkům, když nemalá část české společnosti odmítáním radaru prokázala, že se jí v třetí generaci dostal strach už do krve a je schopen vůli k obraně ochromit, což agresory přímo zve.

Byl to naštěstí ten žádoucí bod, od nějž začala profesionální armádě sílit svaly a také pověst, že útvary, jež dodává do zahraničních misí, patří v NATO k nejváženějším. Tomu odporovalo, že tentýž respekt nenalézá české vojsko doma a je navíc v každém rozpočtu víc bráno na hůl. Museli to být až řezníci Islámského státu a Putinovi zelení mužíci, co snad už budí vládu i opozici ze snění o věčném míru.

x x x

Za pár měsíců se vláda pochlapila až tak, že neváhá připravovat nové odvody. S prezidentem jakožto vrchním velitelem se shoduje, že nemají být povinné, uvažuje dokonce, že by několikatýdenní cvičení brancům a brankyním (!) honorovala a zaměstnavateli kompenzovala výpadek. Nečeká je tedy proslulá buzerace umocněná frustrací, že maří čas zbytečnými nástupy, tupým mašírováním a věčným úklidem rajonů. Jde o to naučit se, co musí umět, kdo chce v ohrožení spolu s armádou bránit svůj domov, své město, svou zem. Jeho zbraní může být stejně samopal jako počítač či znalost logistiky. Přidanou hodnotou mu bude větší jistota, menší strach a čisté svědomí vůči blízkým.

Po nezdařeném pokusu poštvat českou společnost proti čtyřdennímu průjezdu symbolického konvoje armády klíčových spojenců z USA, který ruská propaganda i naši komunisté nestydatě srovnali s dvacetiletou okupací země po srpnu 1968, jsem si představil chaos, jaký by nastal, kdyby se příznaky nové války zhmotnily ve skutečnou, a Rusko spustilo totální ofenzivu lží. Jak by asi dopadli týnejdžři, kteří v čtvrtém pokolení docela ztratili obranné instinkty. Začal jsem o tom psát román. Po Katyni a Hvězdné hodině vrahů je Dejbúk napraveného (úryvky v příštím Reportéru) třetí kniha, při níž mně bývá zle, i když v ní zatím nedošlo k žádným hrůzám. Žaludkem mi zas houpe bezmoc z dob, kdy mi bylo deset a čtyřicet. Bojím se, že můj zmatený hrdina Tomý nemusí mít štěstí přežít do svobody jaké uchránilo mě.

Mladí páni a mladé dámy, ve vlastním zájmu jděte na chvíli za armádou či oblékněte markytánský šat!

Go back