„U koně“ jsem se prvního ledna 1945 prvně sešel s první láskou Věrkou Joudovou ve víře, že se nikdy nerozejdeme. Dávno nežije. Sedmdesát let poté tam mám „spich“ s přáteli, které jsem poznal před jejich vstupem do velké politiky a dál si jich vážím pro charakter. Vazouni Radek a Zdeněk se mi nabídli za bodygárdy na - podle médií - riskantní výpravě do noční džungle „Václaváku“…

To náměstí pro mě bylo odmala zjevením. Vidím dodnes pulz barevných reklam, vír tramvají i aut, uniformy vrátných, kožichy dam i fraky pánů, které jsme na bubenečské periferii neznali. Oproti triu tamních bijáčků Svornost-Orlík-Bruska byly Hvězda, Alfa a Lucerna filmové paláce, kam mě naši svátečně vodili na Chaplina a Micky-Mouse, jenž se narodil čtyři měsíce po mně, ale už nezestárnul.
    Pak bylo náměstí šest let zatemněné. Vybavuji si i poslední jízdu tramvají číslo 23 za Protektorátu, v sobotu 5. května do rozhlasu. Pod koněm si stavěli vojáci Waffen SS kulomety. Za čtyři dny tu lítaly dlažební kostky od pásů sovětských tanků, které nás osvobozovaly.
    Tři roky vstával Václavák z mrtvých, ale staré slávy se nedočkal. Sotva jsem na něm stačil, sedmnáctiletý, zahlédnout děvy, které spolužáci nazývali lehkými, ač se zdály být od rány, a marně sbíral odvahu je oslovit, duněly tu po dlažbě bagančata milicionářů k tribuně, kde Gottwald ohlásil počátek světlých zítřků, v nichž „se bude tančit všude“… můj rým…
    Za dvacet let bylo jasné, že se konat nebudou, neboť je zastínily šibenice. Prvního máje 1968 se stalo slavné náměstí tanečním parketem, který pokřtil Alexander Dubček. Zhruba za sto dnů tu znovu oraly dlažbu pásy stejných tanků, které nás pro změnu okupovaly.

                    x x x

Je 18. červen 2015. Klobouk borsalino, který jsem nasadil jen jednou, když jsem jej kdysi dostal, a letitý švýcarský pršiplášť mě mají učinit seniorem-turistou, jenž si chce v Praze užít, co mu jeho počestný kanton odpírá. Věřím, že ze mě čiší i zámožnost. Začíná soumrak, v barvách se tu zas trumfují reklamy. Tramvaje byly vytlačeny taxíky, o něž se opírají vzpěrači a boxeři, ochotní bránit svůj štafl před vetřelci i hrubou silou.
Nejjasněji září kukaně z pancéřového skla, kde pod nápisem CHANGE šokují nízké kurzy bohatě nahrazující směnárníkům odpuštěný poplatek. Čtvrteční večer má být údajně nejživější. V zástupech chodců zřetelně ubývá řeči domorodců, tedy češtiny. Falešný Švýcar začíná vnímat, že se v různých bodech počínají ozývat různé jinštiny spojené odpovídající barvou pleti.
Na Můstku zvu ochránce na vodku Russkij standard a výměnu zážitků.
Shodujeme se, že džungle ještě neukázala své nástrahy a předvedla spíš svou nevábnost, především zde na dolním konci, který Městská část Praha 1 už předloni označila za budoucí ozdobu celé metropole. Vstáváme ke druhému kolu.
    Setmělo se. Tím víc odhaluje osvětlení ošklivost obchodů, které jako by přesídlily od Karlova mostu. Převládá údajně český krystal a pro nás Čechy typické matrjošky i vojenské čepice s pěticípou hvězdou. Před hotely ožívají picí zahrádky s neforemnými lavicemi a židlemi z plastu. Jak se Švýcar blíží ke svatému koni, přibývá v horní části náměstí mužů, jejichž jazyky i odstíny kůže jednotí bílý stejnokroj nebo červená livrej, zjevně mají lákat kolemjdoucí do lokálů a velkobordelu ve Smečkách. Ačkoli zmírním krok a jevím očividný zájem, o mě se nezajímá žádný z nich.
    Po nové cestě dolů, kde už téměř odzněla mateřština, dává rundu Zdeněk. Říkáme si, že víc než strach z nadále skrytých pastí džungle sílí v nás odpor k radnici, která dopustila, aby se tu uhnízdilo tolik kýče a póvlu, že sotva půjde snadno odstranit, aby tu mohlo vzniknout důstojné centrum velkoměsta.
Poslední okruh absolvuje Švýcar už v hluboké noci. Teď se naplno prosazují šlágry z prodejen, přebíjející se v decibelech jako na Matějské pouti. Své viditelně stálé základny pevně drží národnosti, které si bez ptaní zvolily Zemi českou za domov svůj, Švýcara konečně osloví dáma! Stýská si, že kamarádka, která ji pozvala do Prahy, odjela, a ona si musela najmout pokojík v privátu, kde je jí samotné smutno. Je na počátku seniorského věku a snaží se zavěsit, což prozradí strach z pasáků, kterým tu řádí jako škodná v kurníku. Pouští se nerada a spěšně mizí.
    Jsem nyní potřetí v srdci džungle - ústí Smeček, obklopen bílými a červenými nahaněči. Zpomalím a přímo se vnucuji pohledům lovců, obsazujících jako sehraný tým jednotlivé pasanty, aby je lámanou angličtinou získali pro svou nabídku. Pak se dokonce zastavím, takže vidím, jak v dohledné dálce zastavil i můj doprovod. Z kolotání teď už snad opravdu jen dětí noci, - dorostenců, halekajících v mnoha jazycích na kuráž, i nervózně tichých , kteří se asi jako kdysi já sbírají k odskoku z puberty do mužství, netrpělivých hledačů sexu či drog či obojího, a jistě také kuplířů, dealerů i kapesních zlodějů - ční oba dva mí ztepilci jako ukázkoví příslušníci mravnostní policie.
    Ale vůbec nikdo si jich nevšímá, všichni pokračují každý ve svém úsilí. Nezájem o mě už je přímo urážlivý! Pak ale zahlédnu svůj odraz ve výkladní skříni Blaníka a co nevidím? Místo na zazobaného Švýcara hledím na bývalého důstojníka východoněmecké Státní bezpečnosti, který při penzionování nevrátil fasovanou nóblgarderobu, v níž kdysi slídíval v hotelích pro zápaďáky…

                    x x x

Poslední vodku platí Radek. Po čtyřech hodinách míníme všichni tři, že „Václavák“ má k džungli stejně daleko jako ke středu slavné metropole. Proslulý název Praga caput regni - Praha hlava království - byl za vlády     starosty Starého města, pana Lomeckého z Topnuladevítky, zkrácen na - Praha kaput! Náměstí svatého Václava není skutečně nebezpečné. Zato je, v noci jako ve dne, doopravdy hnusné.

Go back