pro 28. číslo měsíčníku Reportér v prosinci 2016
pro 27. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2016
pro 26. číslo měsíčníku Reportér v říjnu 2016
pro 25. číslo měsíčníku Reportér v září 2016
pro 24. číslo měsíčníku Reportér v srpnu 2016
pro 23. číslo měsíčníku Reportér v červenci 2016
pro 22. číslo měsíčníku Reportér v červnu 2016
pro 21. číslo měsíčníku Reportér v kvěnu 2016
pro 20. číslo měsíčníku Reportér v dubnu 2016
pro 19. číslo měsíčníku Reportér v březnu 2016
pro 18. číslo měsíčníku Reportér v únoru 2016
pro 17. číslo měsíčníku Reportér v lednu 2016
pro 16. číslo měsíčníku Reportér v prosinci 2015
pro 15. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2015
pro 14. číslo měsíčníku Reportér v říjnu 2015
pro 13. číslo měsíčníku Reportér v září 2015
pro 12. číslo měsíčníku Reportér v srpnu 2015
pro 11. číslo měsíčníku Reportér v červeci 2015
pro 10. číslo měsíčníku Reportér v červnu 2015
pro 9. číslo měsíčníku Reportér v květnu 2015
pro 8. číslo měsíčníku Reportér v dubnu 2015
pro 7. číslo měsíčníku Reportér v březnu 2015
pro 6. číslo měsíčníku Reportér v únoru 2015
pro 5. číslo měsíčníku Reportér v lednu 2015
pro 4. číslo měsíčníku Reportér v prosinci 2014
pro 3. číslo měsíčníku Reportér v listopadu 2014
pro 2. číslo měsíčníku Reportér v říjnu 2014
pro 1. číslo měsíčníku Reportér v září 2014
Z ONOHO SVĚTA XXVI.
pro 26. číslo měsíčníku Reportér v říjnu 2016
V úterý 19. července se do životní cesty spisovatelky Jeleny Mašínové postavil v sázavské vilce druhý schod do prvního poschodí. Dopadla pozadu na místo, kde záda ztrácejí slušný název, a pak na zátylek, takže hlava krvácela. Rodinná lékařka a naštěstí i sousedka Romana Gübelová ji ihned ošetřila. Protože padlá svedla vyjít do ložnice, jevilo se nejrozumnější počkat na ráno.
Nazítří však sebemenší pohyb vyvolával nesnesitelnou bolest. Když dorazila sanitka, vznikl problém, jak ji do ní vpravit, aby netrpěla. Pomohl vakuovaný vak, v němž byla po úzkých zatočených schodech spouštěna kolmo, až to připomínalo transport vzácné sochy. V Benešově se po třech hodinách čekání dozvěděla, že rentgen neprokázal zlomeninu, pročež jde o naražení a ona smí domů. V zahradě, kde je zakopán pes, jezevčík-mučedník Edison otrávený zdejšími milicionáři, se JM na lehátku účastnila oslavy narozenin svého muže PK, k nimž se sjela rodina i s odnoží rakouskou a švýcarskou. Všichni o ni pečovali, jako by slavila ona. Večer byla uložena v hale na matraci, což se ukázalo jako chyba: její muž s pravačkou čerstvě zbavenou sádry jí v noci stěží poskytoval pomoc.
Ve čtvrtek se MUDr RG rozhodla poslat ji do Benešova na cété. Po sdělení, že má odstávku, domluvila kontrolu s nemocnicí v Kolíně. Když tam JM s doprovodem chotě sanitkou strastiplně dorazila, odmítl mladý lékař provést vyšetření bez hospitalizace. Sázavská lékařka po zprávě, že přístroj v Benešově už běží, zařídila vyšetření tam. JM čekala v Kolíně na převoz dvě hodiny vleže na chodbě jen v košilce - u dveří, kde bylo cétéčko v provozu. Když ambulanci opustili pacienti i lékaři, sháněl PK někoho, kdo by jí poskytl přikrývku a pomoc při toaletě. Za hodinu se dostavil muž s nočníkem, který si pro bolest nemohla podsunout; odešel to řešit a už se nevrátil. Mezitím MUDr RG obvolala Střední Čechy, než našla posádku sanitky ochotnou zavézt ztracence do Benešova. Tam jim po půltřetí hodině sdělili, že se ukázaly zlomy v pánvi a v obratli, jakož pohmožděná ledvina, takže zraněná musí zůstat do rána, kdy se rozhodne, co dál.
x x x
V pátek bylo sděleno, že JM, dál trpící při sebemenším pohybu, tu zůstane až měsíc. Viditelné přetížení sester varovalo, že se z ní stane ležák. MUDr RG dohodla, že se jí ujme Dům seniorů v blízkých Uhlířských Janovicích, kde začne hned s rehabilitací. Sanitka ji tam dovezla z Benešova po pětihodinovém čekání na stránku zprávy.
Ocitla se v jiném světě. Živá zelená stěna ve vstupní hale, vstřícná recepce, příjemné bistro s dobrou kávou, dvě patra vlídných pokojů s balkónky pro sto padesát stálých i přechodných obyvatel, v suterénu prostory dobře vybavené pro různé léčby, velmi slušná strava a všude ochotný personál, to vše za doplatek pod cenou české minimální mzdy.
Dům je pomník rathovského hejtmanování. Když jím proteklo přes sto milionů, byl skelet opuštěn, jelikož se nedalo ukrást víc. Až po deseti letech jej kraj dostavěl, takže se loni otevřel. Ač je veden jako sociální zařízení, zdravotní funkce je nepopíratelná, když vedle servisu pro staré občany poskytuje pomoc hlavně těm, kdo bojují se ztrátou paměti. JM a její návštěvy se denně přesvědčovaly, že chování sester mění obávanou finální stanici lidského života v malý ráj.
Jako výlet do očistce působil zájezd k benešovskému urologovi. Starý typ sanitky oznamoval převážené každý výmol okresních silnic. Podle papírů měl vůz počkat na vyšetření, ale šofér oznámil, že ještě cosi vyřídí, budou však zpět do půlhodiny. Ošetřenou povzbudil nález, že ledvina je opět funkční, ale sanitka nikde. Sezení bolelo tak, až po půlhodině omdlela. Sestra jí poskytla vodu i vlastní měkké křeslo a začala sanitku shánět. Když zvěděla, že JM musí čekat možná tři hodiny, povolal PK taxi, v němž si mohla alespoň pololehnout. Janovice uvítala téměř jako domov, když do sázavského jezdil PK jen přespat. Ona se tam vrátila za měsíc ještě s holemi, ale už bez bolesti.
x x x
V zenitu dlouhého působení na Zemi doma i v cizině jsem si jist, že normální člověk má při představě hodnotného života tři priority, stejně důležité: svou svobodu – svou bezpečnost – své zdraví. První mu u nás zajišťuje demokratická ústava, druhou vojsko, policie a hasiči, ale tu třetí i po čtvrtstoletí trvání České republiky hlavně Všemohoucí, který se tu však zdá být přepracován...
Špitál může mít lékaře i nástroje světové úrovně, ovšem obé je mu houby platné, když nemá personálu dostatek. Životní úroveň v České republice se trvalé zvedá, ale přednostní zvyšování platů, jaké si zaslouží zejména složky chránící svobodu, bezpečnost a zdraví všech občanů, nejvíc vázne u té třetí. Je nelogické vkládat miliardy do výchovy špičkových lékařů i zdravotníků, aby po studiu mizeli do ciziny, což by bylo i prospěšné, kdyby se tam otrkali a vrátili, jenže to by si doma nesměli vydělávat nesrovnatelně míň. Falešný socialismus předvedl, kam vede umělé rovnostářství, společnost osvobozená od totality musí rozlišovat, koho kdy potřebuje víc.
Pád mé ženy Jeleny předvedl i lesk i bídu českého zdravotnictví, rozdíly mezi institucemi, které mají odpovídající stavy, a těmi, kde se musí pracovat na doraz, což citelně ovlivňuje výkon i náladu. Sázava nad Sázavou, kde přes půl století několik měsíců v roce sdílím osud Čechů žijících na venkově, město vzdálené od Prahy mimo zácpy 45 autominut, ačkoliv oslňuje vznešenou historií, úchvatnou krajinou, všestranným zásobováním i moderní vybaveností, shání praktického lékaře třetí rok. Ale i slavný profesor, jenž pracuje ve Všeobecné fakultní nemocnici na oddělení, kde se ve dne v noci bojuje o život, označil úbytek personálu větou, která mrazí: O deset vyřazených postelí v našem oddělení míň znamená denně o deset mrtvých víc! Začal jsem se ptát mých známých-lékařů. Názory se sjednotily.
A tady končí fejetonista, neboť problém dozrál pro investigátory a především politiky. Občanu zbývá naděje, že varovným hlasům včas uvěří vláda a parlament, aby už nemusel nad nemocnými v naší vlasti držet stálou pohotovost přetažený Hospodin.