eM Zet

Za „normalizace“ z naší rodiny nešel volit nikdo. Snaživci nosící urny k nám domů marně prosili, ať jim nekazíme stoprocentní účast. Od klíčobití volíme vždy, ale roky v Rakousku nás naučily neřídit se emocemi, nýbrž rozumem. Jsme „střídaví voliči“ vybírající z nabídky to v danou chvíli nejprospěšnější s vědomím, že nás většina jiných opraví…

Přímá volba přinesla problém, zda volit přítele Karla Schwarzenberga, když jsem měl důvody tušit, že mu dokončit mandát nedovolí zdraví; potvrdila to záhy rezignace na vedení strany, kterou už dlouho řídil nástupce. Série krizí volala po prezidentu, jenž má sílu rozklíženou společnost sklížit. Proto jsem volil Miloše Zemana k nevoli některých spojenců z dob Charty 77, kteří zapomněli, že demokracie stojí a padá se svobodou mít mínění.
MZ mě v létě 2009 pozval na Vysočinu. Do deníku MfDNES jsem napsal: „Hostitel byl pořád lev v plné zbroji. Tím víc skličovalo, že tak mocný zdroj vědomostí tryská jen mezi těmito kamny a okny.“ Podruhé jsme se potkali v Sázavě, kde jsem ho seznámil s osmi sousedy - nezávislým starostou, lékaři a skláři. Líbil se jim tak, že sedm z nich mu později podepsalo kandidaturu.

x x x

Po volbě se však nazval prezidentem dolních deseti milionů, což vyvolalo můj zdvořilý dopis, že jím má být i pro voliče rivala, aby se společnost přestala štěpit. Reakce nulová. Ač zvyklý z Rakouska i od Havla dostávat na taková psaní odpověď, chtěl jsem bonus voliče uplatňovat dál, neboť jsem nejeden krok MZ oceňoval.
    Třeba, že skoncoval s letitou provokací předchůdce Klause a vyvěsil na Hradě k státní vlajce prapor Unie, kterou zvolily dvě třetiny Čechů. Třeba, že ukončil agonii už jen státoborné ODS; čas solidního premiéra Rusnoka znamenal pauzu, v níž se mohla na lepší vládnutí připravit současná koalice. Třeba jeho sen o průplavu Dunaj-Odra-Labe, jemuž se odpůrci smějí krátkozrace jako předchůdci snílkům o kanálu v Suezu a v Panamě. Přes odpor k zlověstné politice Ruska a nedůvěru k mlhavé politice Číny mám úzký styk MZ s jejími prezidenty za plnění státnické povinnosti, když to činí jiné hlavy Unie a zásadní směřování tu určuje vláda.
Tím méně chápu, že dal před pohřbem v Jeruzalémě, kde se potkaly vůdčí osobnosti svobodného světa, přednost ruskému oligarchovi; jako by otáčel českou loď k ledovcům, z nichž se sotva vyprostila. A ke kauze Dalajlama: Když v roce Charty 77 varoval Husákův ministr zahraničí švýcarského velvyslance, že přátelstvím s Kohoutovými škodí své zemi, Walter Jaeggi mu řekl: Má vláda ví, že jsem mimo službu svobodný občan.
    Nechápal jsem, že MZ dál živí domácí svár, když sám provokativně pronáší sporné soudy. Další dopis mu připomněl, že skupina Pussy riot se moc neliší od Plastiků, a Husákova justice přesto nezvolila tresty tak drsné jako Putinova. Polemizoval i s jeho výstupy k výročí listopadu 1989 na Albertově a v právnické fakultě. Nechyběl dotaz, proč se obklopil lidmi tajemnými jako pan Nejedlý či nevěrohodnými jako pan Mynář. Bez ohlasu.
    Podobnými výroky a činy vybudil reakce stejně pochybné. Na strmých schodech ke klenotům ve Vítu jsem se kdysi schvátil sám, a i když kauzu klenotů hájila virózou jen jeho choť - vyhlásit ho notorickým ožralou bylo pokrytectví, když znám alkomilství tolika rozhořčených. A kreslit prezidenta v oblíbeném týdeníku jako prase je dnes netrestné, ale tím nekulturnější.
    Jemu jsem napsal předloni další list k jeho působení. Když opět nic, zanesl jsem do podatelny dotaz, zda ho mínění ojedinělého voliče z pražské kavárny zajímá. Loni v únoru mě dal pozvat na schůzku z oka do oka. Dostal jsem se jen k zprávě, že by ho z přátel v Sázavě nevolil jediný. Než jsem to stihl doložit, sdělil mi, že 28. října vyznamená i mne. Řekl jsem, že si to nepřeji s ohledem na začátek svého životopisu. Po zbytek večera, k němuž nečekaně přibyli nepřehlédnutelný ceremoniář, nepřeslechnutelný mluvčí a nezbytný tajemník, jehož deštník chrání prezidenta i před vejci, mi to vymlouvali, takže na mé téma nedošlo.
Můj rozklad obdržel nazítří mailem. A uchránil jsem Hrad skandálu, neboť být přisazen k muzikantu, jenž s Mistrem Gottem předložil šoubyznysu hanebnou Antichartu a nikdy se neomluvil, byl bych protokol-neprotokol odešel. Už dávno jsem pocítil, že podobné pocty jsou často závazkem vyznamenávaného vyznamenávajícímu. Neocenění muže, který jí byl beze sporu hoden, znectilo všechny letošní laureáty, byť si jí byli většinou hodni stejně.

x x x

Silnou stránkou prezidentství MZ jsou spanilé jízdy po vlasti, které mu právem vynášejí přízeň. Tím míň lze chápat jeho úpornou snahu mít pravdu, i když ji nemá, a mít za nepřátele ty, jež vede snaha říci mu, co neslyší od nohsledů, kteří nejsou schopni ani dopravit ho včas na státní pohřeb a hodí to na jiné jako uličníci. Výrok mluvčího, že ceremoniář neoznámil krajanu v Kanadě udělení řádu, ale jen „indikoval údaje“, vejde do češtiny jako náhrada rčení „tahal ho za fusekle“ či „balamutil“. Naslouchat pouze dvořanstvu izolujícímu vrchnost od kritických přátel, aby nepřišlo o vliv, je nemoc mocných, jíž se neubránil ani Havel. Toho však učinila legendou zásluha o bleskový návrat naší země do civilizace.
    MZ tu preferenci nemá a vysoký intelekt mu zamlčel, že populismus spářený s tvrdohlavostí snad utužuje moc, ale určitě kazí pověst. Nechodí do Národního divadla za trest, že ho tam kdysi urazil jakýsi navíc jen hostující soubor. A že stíhá nezájmem téměř celou českou kulturu, je pro hybnou část společnosti, kterou uráží srovnáním s povaleči, buran. Vždyť patronem pražské kavárny je nejen Karel Čapek, ale i TGM.
    Ty, kdo mě vyzývali, abych konečně napsal i o MZ, nepotěším: jeví se mi být lepší prezident než Klaus už proto, že je pro Unii vysvobozenou z pavučin Bruselu a vrácenou zásadnímu poslání. Chce-li však vejít do českých dějin jako ten, kdo posílil nejen národní hospodářství, ale i morálku národa, měl by napřesrok velkoryse ustoupit kandidátu příští generace, který bude mít sílu jako on a vizi jako Havel, aby českou společnost sjednotil po vzoru Nelsona Mandely.
Sto let opomíjené pohlaví, mačovsky zvané slabým, vypěstovalo velmi silné duo – obecně ctěnou krotitelku jaderných uhlířů Danu Drábovou a úspěšnou eurokomisařku Věru Jourovou, která nabízí i přídavnou hodnotu: byla už nevinně v kriminále. Pokud se včas na některé shodne nejsilnější lobby v zemi - ženy - je konkurence bez šance!
    Nezmůže-li se česká společnost na lepší nabídku, než jsou zas další starci, či naopak nedozralci, recyklovaný exprezident, reklamylačný sázkař & šoumen, nebo ošoupaná parta bobošíbrů a škromachopatů – užijeme v naší rodině poprvé ve svobodě právo nevolit. A budeme zas děkovat nebesům za Evropskou unii, díky níž nikoho státní hranice nevězní v rybníku, kde by nejeden politik chtěl nás občany chovat jako vánoční kapry.

        Praha 14. 10. 2016

Go back