Oním světem je míněn ten, kterým jsme byli my starší formováni, takže je z něj odvozena zkušenost, s níž teď posuzujeme stav tohoto světa, kde ještě žijeme. Časopis zvaný REPORTÉR už tu byl. Před půlstoletím patřil k prvním polnicím, které pak po čtvrtstoletí nekrvavě svalily Berlínskou zeď i Železnou oponu. Po vpádu vojsk v srpnu 1968 byl zakázán.

Název oživila nová generace novinářů spíš instinktivně než programově. Jsouc racionálnější než předchůdci, není poháněna zaslepujícím nadšením ani povinnou ideologií. Její aktivisté pochopili, že demokracie není stav trvale zaručený vyšší mocí, ale jen „nejlepší ze všech špatných systémů“ správy věcí lidských, z podstaty tak křehký, že musí být ustavičně chráněn – před zavilými nepřáteli občanských práv, i před vlastní slabostí, která právě těch svobod dovolila už tolikrát zneužít k snadnému zavedení diktatury.

Lidem mého věku, kteří se po pádu Hitlera podíleli „v dobré víře“ na kurzu vedoucím místo k svobodě ke Stalinovi tak, že cítili nutnost to celý život napravovat, se zdá, jako by k dnešku dorazili z onoho světa, kde prožili řetěz různých časů. Tíživý čas předválečné chudoby. Krvavý čas německé okupace. Jepičí čas poválečného vzepjetí. Tragický čas stalinských procesů. Čas falešných nadějí zmrazených ruskou okupací. Hnusný čas husákovské normalizace. Úmorný čas disentu. Svízelný čas exilu… Všechny ty časy si přinesli v paměti i do tohoto světa, který vnímají jako zázrak, a tím víc se o něj bojí.

x x x

Nejstarší obyvatelé Evropy v ní zažili tolik míru, jako nikdo dřív – je mu šedesát devět let. Osobní zkušenost je nepředatelná, ale když podobnou udělá pár pokolení za sebou, může posunout myšlení celých národů. Ty evropské pochopily hlavní příčinu vzájemně ničivých válek a vyvodily důsledky. Průkopníky byli Francouzi a Němci, když postavili pod společnou správu, oč dosud bojovali: uhlí a ocel. Rivalové se proměnili v partnery a příklad přitáhl následovníky. Montánní Unie logicky přerostla v Evropskou, která zrušila cla i hranice. Po staletích se zhmotňuje sen Jiříka z Poděbrad. Je to zázrak!

Svoje sny ale mají i lidé, jimž mizení hranic brání vládnout po chuti na národním dvorku, kde jim do toho nesměl nikdo kráknout. Jen tam bylo možné loupežnou privatizací, nestřeženou zákony, připravit zem o spoustu majetku, jen tam se mohla zrodit dodnes nezlomená moc kmotrů. Budují nové hradby, když přisuzují ´Bruselu´ chyby, kterým mohli zabránit domácí úředníci, kdyby z úmyslu či z lenosti nevydávali unijní návrhy za příkazy a užívali právo veta. Démonizují běžné problémy těsného soužití a naopak zlehčují úžasné přednosti, jakými jsou volný pohyb a společná obrana. Klausova scestná teorie ukradené suverenity, ačkoli ji Češi po staletí neměli a zažívají nejlepší možnou jistotu, dosáhla škodlivosti mých poválečných básní.

Nebezpečné snílky má ovšem i Unie. Prohlašují za humanitní zločin regulaci přílivu hospodářských běženců z Třetího světa, a bojují za právo přijatých brát s sebou své kultury, i když ohrožují těžce vydobyté evropské hodnoty. Třetímu světu se dá pomoci jedině lepšením poměrů přímo v něm, a to svede jen mocné společenství vyspělých zemí. V Evropě církví, jež se odřekly středověkého násilí, nemají co hledat inkvizitoři islámu, který dosud čeká na svou reformaci. I nepřenosná zkušenost varuje, že slavné říše minulosti se zničily samy, když zlenivěly a ztratily obranné instinkty. Staly se oběťmi vlastních otroků, nebo i s nimi raby barbarů. Odloučí-li se z Unie jediný člen, hrozí jí rozpad a se zázrakem může skončit i evropský mír, ne-li evropská civilizace.

x x x

Národní divadlo hraje tragikomedii bratří Čapků Ze života hmyzu. Téměř sto let starý text, svádějící k zneužití motýlů, brouků a mravenců pro povrchní politická podobenství, se režiséru Špinarovi a hercům podařilo ztvárnit v Karlem & Josefem zamýšlené existenciální drama o jedinečnosti, různosti i pomíjivosti druhu zvaného člověk. Vnímavé diváky nutí vystoupit z myšlení otupeného médii i všedními starostmi a zamyslet se nad vlastním osudem každého exempláře lidské čeledi, který byl do života vsazen bez svého zavinění a odsouzen odejít z něho do neznáma, aniž mu byl sdělen smysl toho všeho. Někdo hledá vysvětlení ve víře, někdo je nalézá v lásce a v práci, někdo je vůbec nepotřebuje a někdo vnucuje svoje jiným.

Kdo probloudil dokonce všemi stádii, ví líp než mnozí, že nic neví, ale našel i způsob, jak si poradit. Řeší problémy života i dějů kolem sebe podle toho, jak je může ovlivnit. Když tuší, že ano, vmísí se, jak mu velí svědomí a dovolí rozum, už dávno si jist, že hodnoty, v které věří, může a dokonce musí bránit i silou, ale nesmí šířit násilím. A když chápe, že ne, vnímá to beze stresu jako obdobně neovlivnitelné počasí. Proto se svém psaní budu dál obracet k čtenářům, o nichž předpokládám, že vnímají svůj osud podobně. Nechci být hlasatel zániku, ale poučen vlastními prohrami, které mě nejlíp provedly životem, zpravodaj nadějí.

Na cestě z onoho světa do tohoto jsem se dobral velké úcty k lidstvu. Když pohlédnu nad sebe, kde na tisíc světelných roků není živáčka, žasnu nad miliony let trvajícím putování tvorů, kterým zprvu radily jen instinkty, z pravěku živočichů k dnešnímu člověčenstvu. Právě dorazilo k rozcestí, odkud může buď donést poselství života do vesmíru, nebo dobombardovat svou planetu zpět k trilobitům. Povzbuzuje mě vědomí, že ji s pravděpodobností blízkou jistotě opustím v daleko lepším stavu, než byl ten, do něhož jsem vstoupil. Ale nepřestávám trnout z obavy, že mravenci válečníci na ní přečíslí mravence robotníky zaviněním mravenců lstivých rádců a chtivých vládců, kteří vypěstí a svedou na scestí závěrečnou populaci mravenců blbců…!

Go back