TERAZKY JSI LEGENDOU !

pro Lidové noviny 13.10.2014                               

 

 

Už několik let začínám podobně smutné texty touž větou – Generace se loučí, přátelé se mění v popel. Teď jsi tedy odehrál poslední představení Ty, a při děkovačce se Ti dojatě klaní publikum.

Oldřicha Škáchu, jenž fotoaparátem zvěčnil vrcholné scény ze života psanců, jsem přirovnal pro jeho vzhled a jemnost k mušketýru Aramisovi. Tys mi připomínal Athose, toho tvrďáka, který vydal katovi vlastní zločinnou ženu Mylady. Patřili jsme všichni tři k těm, co si byli tak cizí, že by se byli nikdy nepotkali, nebýt společné porážky v srpnu 1968. Tys právě vstupoval na herecký Olymp a připadal sis nezranitelný. – Kdyby mně zakázali hrát, říčel jsi v naší oblíbené Viole, kde jsme se denně setkávali s Havlem – tak jim lidi vyjdou do ulic! Zakázali Ti to přes noc, když jsi před volební komisí zničil lístek s kandidátkou Gustinou Fučíkovou proto, že křivě svědčila v hrdelních procesech. A Tví ctitelé i kolegové začali nazítří přecházet ulice na druhý chodník.

Režim si byl jist, že se budeš kát, jak učinil přemnohý slavný s vysvětlením, že nenechá svůj lid bez umění, míněno bez sebe. Přihlásil ses ale k už zakázaným tak vidi- a slyšitelně, že vrchnosti nezbylo, než Tě ničit přímo ukázkově. „Zašít Lanďáka“ se stalo pro policajty sportem, a stejně pak prosit Tě o podpis, aby jim to doma věřili. 

Bytové divadlo, které v hnusných sedmdesátých letech otevřela pro přátele Vlasta Chramostová, si dovolilo uvést i Šejkspírova Makbetha, když ses přidal Ty; popsal jsem to zevrubně v Zakopaném psu. Těch třicet zkoušek a osmnáct představení, než všemu zatrhla tipec StB, bylo mé nejdůležitější setkání s fenoménem divadla, protože mi dokázalo, že i bez dekorace, kostýmů a světel umí fungovat jen s pomocí fantazie. Snad bude Česká televize tak laskavá a ukáže někdy třeba ve tři ráno filmový záznam pořízený rovněž zakázaným kameramanem Milotou. Opravdovějšího jsem Tě nikdy neviděl!

Nebylo lehké mít Tě za přítele a trvalo mně, než jsem Tě za něho měl, musel jsem napřed pochopit, že svou výstřednost nehraješ, ale že ona je Tvou vrozenou pohonnou směsí stejně jako mou mé podobně nesnesitelné lpění na pravidlech a domluvách. Od té chvíle jsme spolu neměli spor, který by nás odcizil. Jako apoštol Érose ses ucházel o všechny ženské, takže došlo i na mou ženu Jelenu. Lákal´s ji vábničkou klíče od své garsonky vpleteného k použití kdykoli do vnějšího zábradlí Stavovského divadla. Měl´s jich zřejmě víc, ten pro ni jsme tam našli ještě po listopadu 1989.

Podobně jako mne Tě vyhnali do Vídně, jenže pro Tvou neznalost jazyka Tě předem viděli skončit mezi bezdomovci. Intendant Burgtheatru Achim Benning mi povolil vzít Tě do inscenace Revizora. Ty, úchvatný hejtman z Činoherního klubu, jsi přijal part německého lékaře téměř bez textu. Ale v slavné scéně, kdy činovníci města Čičikova uplácejí, sis vymyslel sám, že ho názorně naučíš, jak má opileckému zvracení zabránit do krku nacpaným hadrem. Ovace na otevřené scéně Ti vynesly doživotní angažmá ve vlajkové lodi německy mluvících divadel. A když Tě vlast zbavila státní příslušnosti, a Rusové Ti zjevně po dohodě nedali těsně před zájezdem do Moskvy vízum, slavný Burg tam kvůli Tobě nejel! 

Po VLSR – Velké Listopadové Sametové Revoluci – jsi zažil totéž, co většina exulantů, přestože jsi patřil k vyhoštěným proti své vůli. Ti, kdo se museli doma ponižovat, i když podobně bez zavinění, špatně snášejí neponížené. A divadelní mladíci se nezdržovali rýžovat v Tvém turbulentním chování zlato geniality. Štěstí, že Jan Kačer dokázal včas s Tebou doslova vybojovat film Hoteliér, jenž Tě povýšil nad všechna Tvá silácká prohlášení, když se do výbušné směsi vedral i stesk duše, kterou přestalo poslouchat tělo.

Viděl jsem Tě naposled v říjnu před dvěma roky, kdy jsme přišli vzpomenout výročí Zdeňka Urbánka před jeho střešovickou vilu, z níž jste na Tři Krále 1977 vezli s Havlem a Vaculíkem petici s dvěma sty dvaačtyřiceti podpisy do parlamentu, ale byli po přímo filmové honičce zadrženi estébáky, přičemž vyšla na obzor světa stálice Charty 77. Po pětatřiceti letech už jsi nemohl přijet sám a vůz pro Tebe poslalo kníže schwarzenberské. Že se Ti i špatně stálo, vynesli od Urbánků na ulici židli. Obklopen houfem starých druhů a mladých zájemců jsi mladicky zuřil jako veterán z Napoleonovy staré gardy, jehož nezlomilo ani Waterloo. Nepřišel jsem dnes na lepší slova než ta, která jsem napsal tehdy:

„Jak se přítomní neradi loučili a vytráceli, tušíce, že příště jich bude zas o poznání míň, trčel na té židli Pavel Landovský pořád osaměleji. Vypadalo to, že až odejdou poslední, zůstane tam, jak se v Čechách stává, v soumraku sám a zapomenut, než zapadne sněhem a pod tím se promění v pomník, který pak budou milovat ptáčci, když už si kolemjdoucí nevzpomenou, kdo to byl, a že k němu patřila ta zvláštní parta zvaná Charta, co se jedním podpisem poznala pro celé lidské navždy.“

No a teď jsi i legenda, Landy! Tvůj 

 

Pavel Kohout 

(www.pavel-kohout.com)