ZKÁZA DOMU MEINLŮ

Pavel Kohout                              pro REPORTÉR č. 3 v listopadu 2014

 

 

Vídeň, květen 1983: JUDr. Emil Mašín smí poprvé navštívit dceru Jelenu a zetě, vynesené z vlasti za podpis Charty 77. Je každým coulem gentleman ze staré školy, jenž zásadně nelže, současně však velmi plachý muž. Vyslán dcerou, připravující večeři, přes ulici zvanou Kohlmarkt do velkoprodejny firmy Meinl pro patnáct deka šunky, vstoupí do oddělení masa a ustrne. Od stropu visí alej uzených kýt a za skly chlazených vitrín leží šunek desítky druhů. Doktor Mašín  se otřesen vrátí do protějšího domu a v hnutí mysli zastře svůj neúspěch navyklou větou z Prahy – Šunka není…!

 

      x

 

Vídeň, prosinec 1997: Po rok trvající přestavbě otvírá Meinl tutéž prodejnu na Příkopě (Am Graben) proměněnou v dvoupodlažní chrám potravin i nápojů. Mezi pozvanými je i český pár odnaproti, který má však jiný program, šedesátiny slaví přítel Karel Schwarzenberg. Zajdou tedy k Meinlům jen pozdravit a jsou sami ohromeni: večer tu bude bufetem kompletní zdejší sortiment od ruského kaviáru po moky z Champagne. Přátelství zvítězí, jedou na ty narozeniny, kde je čeká jiné překvapení: oslavencovy děti objednaly menu na bázi cuisine nouvelle, hlavní chod jsou tři rybky s jedním bramborem. Český pár vyčká do skončení projevů a prchne k Meinlům, kde setrvá, nakonec už jen s personálem, na nejlepší hostině v životě. Zlatým hřebem je sázka trojice prodavačů sýra, že s páskou na očích podle vůně a chuti správně určí vzorky ze stovky evropských výrobků. Prohrají devět ku jedné, spletli si dva kozí z Francie. 

 

      x

 

Vídeň, někdy v roce 2000: Je 19.58 a u vstupu stojí klíčník, když dospěchá starší paní pro kopr. Z rozlehlého oddělení putuje právě zelenina s ovocem do klimatizovaného skladu, kopr už zmizel. Scénu zachytí šéf obchodu Helmut Touzimsky. Osobně pro svazek dojde, a jakmile žena prodejnu opustí,  

přikáže navézt všechno zboží zpět. Když se přesvědčí, že je v regálech poslední mrkev, praví – Tak musí vypadat Meinl denně, než odejde poslední, kdo vešel do osmi nula nula! A zavelí k novému uložení. Personál odchází hodně po desáté a případ se neopakuje.

 

      x

Praha, zima 2014: Natěšeně vcházíme do nového paláce Meinl na rohu Václavského náměstí. Zvyklí, že vídeňským lze ve špičkách těžko projít, 

nechápeme prázdnotu. Ve třech poschodích je asi tucet kupujících, na něž čeká  půlstovka prodavačů. Záhy to vysvětlí ceny, nad nimiž se protáčejí panenky. Zachce se nám alespoň oblíbeného sýra, a že je tu výběr jako ve Vídni, prosíme si ementál se slzou. Nechápavému triu dívek vysvětlíme, že je to druh zrající ve vlhku, pročež ostřejší chuti. Přivolaný vedoucí oddělení si též neví rady. Čtveřice obejde pult na naši stranu a luští nápisy. Ementály jsou tu dva a naštěstí rozlišeny cenou. Víme, že náš je dražší, a když nám prodejci přiznají, že žádný ze sýrů neznají, dáme jim odkrojit třetinu, aby ochutnali aspoň jeden.

 

      x 

 

Praha, jaro 2014: Při dalších dvou návštěvách střeží tytéž sýry, které jeví známky stárnutí, vždy jiné děvy. Jsme s nimi na poschodí sami. Školení už nedáváme, zjevně nemá smysl. Ve vinotéce zjistíme, že nejlevnější sedmička

stojí pět set Káčé. Opouštíme palác provždy a při placení mu prorokujeme  zánik. Pokladní už jej asi tuší, odevzdaně krčí rameny.

 

      x

 

Praha, podzim 2014: Pražský Meinl končí. Nevěří mu už ani věřitelé. Je Titanik, který ztroskotal dvakrát. V devadesátých letech měl Českou republiku za zem Třetího světa a prodával tu láci v příslušně nekvalitě. Současné vedení si nás spletlo s Emiráty. Zatím co ve Vídni vsadili na masové publikum tvořené nejen bohatci, ale i penzisty a turisty, kteří tam dostanou kvalitu v různých cenových úrovních, v Praze udělali vrchní meinlovci na běžné zákazníky dlouhý nos. Zaměstnancům nedali ani solidní školení a doslova je spálili. Lze tušit, že původci debaklu jsou sami jištěni padáky aspoň stříbrnými. Patřily by jim běžné a hodně děravé! Zkázu domu Meinlů v Praze dokonali dokonale.