DE PAULUS LANDYUS NIL NISI VERO !

Pro Divadelní noviny Pavel Kohout         

 

 

Pavel Landovský (dál jen PL) přijíždí do Vídně 11.1.1979. Ve vinárně  Paulus(!)stube, kam ho od hranic dopravil pověřenec kancléře Krajského Přemysl Janýr, ho čekají český dramatik (dál jen PK) se ženou, kteří vyjeli už před ním v stejném režimu: Československá vláda, usvědčená před světem Chartou 77, že omezuje občanská a lidská práva, ač si je po Helsinské konferenci musela  uzákonit, udělila všem třem chtíc nechtíc výjezdní doložku na rok. PK si tu měl vyzvednout státní cenu a byl angažován Burgtheatrem jako autor a režisér, jeho žena tam jako už v Hamburku a v Praze měla asistovat. Tématem první schůzky s PL je problém, co s ním.

 

Praha měla jasno: může být sebe lepší herec, pokud umí jen českoruskou otcovštinu, je v cizině odsouzen k psímu životu. Povaha ho navíc předurčuje ke konfliktům s jakoukoli mocí, i v západním vydání zůstane policajt pro něho policajtem. Bleskne myšlenka: PK má v Burgu režírovat svou úpravu Revizora, kde škrtl roličku německého doktora, na něhož Gogol po pár větách zapomněl. Spolu s PL navštíví intendanta Benninga a navrhne, že roli protáhne celou hrou; Němec neznalý ruštiny bude do děje zasahovat latinou, kterou neznají ostatní. PL tu šanci dostane a problém má PK.

 

      x

 

Jde o to, zda se PL zalíbí představiteli role, v níž sám v Praze exceloval: hejtmana má hrát Norbert Kappen, stálice divadelního nebe, avšak svou výbušností postrach všech režisérů. Rok předtím po týdnu čtených zkoušek přerušil monolog Otomara Krejči větou – Střední školu už mám! a složil roli Mefista. Jeho první schůzka s PL v ředitelně se podobá setkání bojových psů. Domácí přespolního němě očichá a zatím nechá žít. 

 

Ne tak všichni kolegové. I vlajková loď německy mluvících divadel má na palubě bažanty, mazáky a šarže. Až když novic přetrval v angažmá rok, smí se zvát Burgschauspieler. Režiséru PK jsou přidělení dva mladíci, kteří si teprve hledají pozici. Uzdá se jim, že ji vylepší odstřelem vagabunda, jenž se do chrámu Thalie vetřel omylem. PL jim bezděky nahrává, nejeví ani trochu pokory, jak by při jazykové neznalosti měl. Střet nastane, když se exot z Čech, který při scéně pijatyky s Chlestakovem spadl pod stůl, nevynoří k příští replice a zjistí se, že tam stačil usnout. Dvojice Schuchter & Stroux v kantýně navrhne Kappenovi, aby pohrozil, že buď PL nebo on. Mračně je vyslechl, vstane, dokráčí k obědvajícímu PL, plácne ho po zádech a objedná dvě piva. Uznal dravce své třídy.

 

Při premiéře PL i v miniroli září. Kdykoli kategoricky pronese moudra jako Mens sana in corpore sano! (V zdravém těle zdravý duch!), Dum spiro, spero! (Dokud dýchám, doufám!) či De mortuis nil nisi bene! (O mrtvých jen dobré!) vyvolá vteřinové štronzo,  než ho hejtman podpoří, jako by rozuměl. 

Publikum se kochá. Vrcholem je výstup, který si PL vymyslel sám. V řadě činovníků přinášejících úplatky naučí Chlestakova beze slov, jak zabránit opileckému zvracení do úst vraženým kapesníkem. Nato je Benningem angažován a převezmou ho i nástupci – až do penze…

 

      x

 

PK i jeho ženu při návratu do vlasti vynesli pohraničníci zpět do Rakous.  Skandálu s tím spojeným se chtěl Husákův režim napříště vyvarovat, ale naběhne si ještě hůř. Burgtheater chystá první zájezd  do Moskvy, a PL hraje dosud jen role snadno přeobsaditelné. Nemohla být náhoda, že dva dny před odjezdem je Prahou zbaven občanství a proto nedostane vízum do SSSR. Benningovo – Všichni nebo nikdo! nevezmou v Moskvě vážně, už tam jsou kamióny s dekoracemi i kostýmy. Na tiskové konferenci to Benning označí za porušení Helsinské dohody a zájezd zruší. Je to nejhlasitější podpora, jaké se v zahraničí dostalo Chartě 77.

 

O jedinou vadu se postará sám PL. Benningovu prosbu, aby kvůli  jazykovému problému nedával rozhovory, dodržuje, ale televize si ho vyčíhá, když opouští byt. Obviněn redaktorem, že zmařil historickou prezentaci Burgu v moskevském MCHATu, brání se tak ohnivě, až bulvární tisk Benninga obviní, že ruinuje pověst chrámu rakouské uměny angažováním individuí, jejichž jazyk nelze nikam zařadit. Seriózní média však intendantu tleskají. Aby měl PL na větší role i na lepší hovory s médii, zařídí mu divadlo nejvyšší stupeň výuky jazyka, kdy má jediného učitele, jenž s ním mluví jen v dané řeči. Za půl roku se nejlepší němčinář proslulé Berlitzovy školy naučí slušně česky…

 

        x

 

PL byl z lidí, o nichž se říká, že by tancovali i pod šibenicí. Tím víc se těšil z nabyté svobody. Sen estébáků, jak ve Vídni vybírá popelnice a spí pod mostem, musela vystřídat noční můra, když se dozvídali, že je tam stále úspěšnější a tím víc si užívá. Netrpí nouzí, stal se přítelem Karla Schwarzenberga, a ženské na něho letí jako doma. Staré lásky však nezrezavěly a tak, když je PK v Německu, obnoví léč na ženu Jelenu. Vypije u ní láhev vodky a pak se diví, když mu nedovolila přespat a chce zavolat taxi. Frajersky uražen odjede svým autem a za rohem ho zastaví dopravní kontrola. Když musí vystoupit, praští se do hlavy o rám dveří a ránu obratem vrátí policistovi s řevem, že mlátit se nenechá ani na Západě. Ten je tak vyjevený, že ho ani nezatkne. Benning a PK to jdou vyžehlil svědectvím, že provinilec je dobrák od kosti, jenom si ještě nezvykl, že tady policie nebije. PL si zatím vytvořil legendu, že ten večer vypil jen decku vína v slavné kavárně u Hawelků. Stěžuje si i přítelově ženě.

 

      x    

 

Achima Benninga vystřídá Claus Peymann způsobem  nepřátelského převzetí.

Přiveze si vlastní herce (pravda i geniální Dene a geniálního Vosse), přiláká svou klaku z Německa, jejíž džíny a trička vypudí z Burgu večerní obleky i róby, a jeho ko-ředitel Beil je přistižen, jak po Peymannově režii volá skryt v lóži potupné Búúú! aby vyprovokoval příznivce k bouři Bravóóó! 

 

PK odejde po devíti letech angažmá sám na volnou nohu, a PL patří k těm, které k tomu chce Peymann dohnat, když poplatný tehdejšímu blouznění německých intelektuálů považuje disidenty za škůdce mařící snahy Sovětského svazu zachránit imperialisty ohrožený mír. Pro Richarda III. ho se třemi stejně odepsanými obsadí do kvarteta žoldnéřů, a jelikož zkouší souběžně v hlavní i ve vzdálené pomocné budově, přeje si, aby stále sedělo v plné zbroji v dodávce a na povel přijelo tam, kde je právě chce mít. V inscenaci pak čtveřice s bojovým řevem jen přeběhne scénu. Zhnusený PL to skoro vzdá, ale blízcí mu odchod vymluví, protože by ho zavedl tam, kde ho chtěla mít StB. Brzy nato začne v Burgu hostovat tehdy nejlepší německý režisér Zadek (čti Cadek), který se do jeho jedinečnosti zamiluje a bude mu dávat sice střední, ale výrazné úlohy. 

 

x

 

Ještě za Benninga PK chtěl, aby PL dostal roli odpovídající talentu a nebrzdil ho zápas s řečí; napsal pro něho tragikomedii Malá krevní msta. Smyšlenou balkánskou zemi Siperátii, která se prvně otevřela světu, navštíví hned turisti z Německa. Tři páry mají v noci v horách stejný problém s auty a octnou se v péči šesti bratří; jeden je němý, druhý mluví trochu a třetí líp německy, jinak všichni jen řečí, kterou si může herec vymyslet. Postupně se Němci dozvědí, že tu jejich předchůdci za války zvěšeli skoro celou ves, a oni budou obětí krevní msty, ale jen malé, takže se mohou dohodnout, kdo se dá oběsit za všechny. Zvláštnost hry byla v tom, že všech šest Siperátů mohl sehrát jediný PL…

 

Klaus Peymann hru zaplatil, ale PL si přisouzenou šestiroli nezahrál. Stala se kořistí jiných herců s přízvukem, v Německu se v ní vyřádili Belgičan a Řek, v Rakousku Chorvát. V Čechách si ji snad jednou zahraje Ukrajinec…

 

      x 

 

Ani přítel Forman nedal PL ve svých filmech víc, než čurdy. Jelena Mašínová ho prosadila u Vojtěcha Jasného do pěkné role ve snímku podle scénáře Nápady svaté Kláry. PK si vzpomene, že zesnulému příteli, bardu Pražského jara 1968 Janu Procházkovi, sehnal před smrtí německého nakladatele, a ejhle: ten má i práva na novou verzi legendárního Ucha. Zajede do Prahy, od rodiny je koupí a PK ji natočí pro televizi ZDF sám hlavně proto, aby nabídl PL největší filmovou roli v exilu: velitele komanda, které v noci navštíví vilu náměstka ministra 

očekávajícího zatčení, aby mu vrátili údajně ztracené klíče a po rouškou  mejdanu tam tajně rozmístili ´štěnice´. Úlohy Radka Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové převzaly hvězdy Burgtheatru Joachim Bismeier a Gertraud Jeseter, a  PL úchvatně sehrál zdánlivě ožralého estébáka, který se ráno představí novopečenému ministru s ironickým úsměvem jako šéf jeho ochranky.

 

Německy mluvící televize rády pouštěly na kulturních kanálech k poctě Jana Procházky Ucho staré i nové, elitní diváky zaujalo srovnání dvou filmů na totéž téma. Po roce 1989 rodina autora povolila pouze verzi Karla Kachyni, který se díla za normalizace vzdal, a nedala České televizi svolení verzi PK vysílat. Postižen byl ještě loni i plzeňský festival Finále. Odchod PL by měl absurdní zákaz, jímž dala vrcholné dílo otce do trezoru tentokrát jeho dcera Iva, zrušit, protožeb teď už zakazuje i PL. Film by pak měla ČT vysílat s titulky, aby v něm zazněl i v němčině nezaměnitelný hlas.

 

      x

 

„Vypravěči  veselých historek z natáčení budou teď veřejnost zavalovat žoviálním vyprávěním o povedeném hrubiánovi s něžným srdcem“ prorokoval Karel Steigerwald. V médiích truchlící skutečně malovali portrét dobrotiska 

jako Benning pro vídeňskou policii. Dnes a doma už má PL právo být tím, kým byl – stejně nelítostný k sobě jako k jiným. Hrubost byla jeho hnacím motorem, snad že se mu zdála být nejlepší obranou proti krutostem světa. Chtěl, aby se ho svět bál, a dařilo se mu to tak, že pak ochotně pouštěl do své tvrze slabší. Chránit je mu dělalo dobře a vlastně ho víc či míň štval, kdo o to nežádal. Když jsme se spolu jednou mužsky servali, projevil mi nicméně přízeň tím, že toho nechal, než jsme si ublížili, což bych byl odnesl spíš já. Stavěl lidi před volbu, jestli ho mají radši míjet, nebo se s ním spojit. Zvolil jsem druhé a nikdy jsem se v něm zásadně nezklamal. Proto ho tu nechci ve stručné zprávě o Vídni 

urazit banální hláškou O mrtvých jen dobré! ale uctít textem O Landovském nic než pravdu!