PAVEL KOHOUT PRO PALACHŮV VEČER NA NOVÉ SCÉNĚ ND – 16. LEDNA 2015

          Když poslanec Vilém Nový rok po okupaci Československa armádami Varšavského paktu obvinil pět občanů, že namluvili Janu Palachovi existenci falešného ohně, který ho nepopálí, nemohli tu lež stvrdit mlčením. Protože novináře už dávily roubíky, zbyl civilní proces. Žalovali student Holeček, šachista Pachman, dramatik Kohout, satirik Škutina, jehož přivedli z vazby, a   mnohonásobný olympijský vítěz v bězích Zátopek. Právě on vyvolal paniku nových vládců. „Emil“ byl miláčkem všeho lidu, a za vpádu armád přemlouval v uniformě důstojníka dobrou ruštinou okupanty, aby nemařili úsilí zdejších soudruhů zachránit socialismus pomordovaný zločinci.          

Politické „Pražské jaro“ bylo už mrtvé, ale pořád hrozilo, že šok, který připravila národu Palachova oběť, zažehne požár. Soudní síň ještě neobsazovali estébáci, pronikli do ní i západní novináři. Předsedkyně užila trik, který jí asi nařídili: pro jakousi formální chybu jednání odročila. 

          Zpráva o procesu však dík Zátopkovi obletěla svět a nešlo jej už nekonat. Nové stání bylo vyhlášeno překvapivě brzy a podezřelá byla i laxní kontrola diváků. Obviněný poslanec se tvářil zpupně a divně se choval atlet, který došel poslední a spojence v lavici žalobců nepozdravil. Sotva soudkyně zahájila líčení, vrhl se k obžalovanému a pumpuje mu pravicí chrlil omluvy. Nato oznámil, že on žalobu stahuje, neboť si uvědomil, jak by pošpinila zasloužilého soudruha i samu stranu, jejíž těžkou situaci nehodlá zhoršit.

          Ostatní žalobci prokázali, že si Vilém Nový bezpečný oheň vymyslel sám, aby upřel Palachovu činu etickou hodnotu, načež byla žaloba zamítnuta bez odvolání. Zátopek se vytratil, satirika odvezli zpět za katr a zbylí tři vstoupili do nebytí psanců. Tisk odsoudil, že slavný sportovec byl k žalobě sveden, ne-li přímo donucen. 

Hrdina si moc nepřilepšil. Vlastenectví ze srpna 1968 mu vyneslo trvalou nedůvěru dogmatiků, takže když za pár let prvně potkal dramatika s přáteli, na zradu nevzpomněl, ale žaloval, jak se mu odvděčuje vlast, kterou zlatými medailemi povznesl nad ostatní. Nato pronesl spisovatel Alexandr Kliment slitovný výrok – „Ale vždyť on má všecko v nohách“. 

Nikdy jindy jsem nezažil zblízka, jak se dospělý muž sám v sobě zhroutí jako dům zasažený bombou tak, že stát zůstanou jen obvodové zdi, v daném případě známá tvář. Škoda, že film Ohnivý keř tu klíčovou scénu, při níž v Československu skončila solidarita, nahradil krotkým dějem.

O půl století později vyvstává otázka: měla strašná smrt ohněm určená kacířům a čarodějnicím v té dobrovolné podobě smysl? Citlivý mladý muž, jemuž ještě život nestačil ukázat své hodnoty, které navíc čerstvě a zdálo se navždy rozdrtily pásy tanků, to pochopil jako biblický armagedon vedoucí k záhubě Dobra vinou netečných. Ústupky vládnoucí elity okupantům i vlastizrádcům měly dominový dopad na celou společnost a Jan Palach jej chtěl zastavit tím, že se ve varovnou pochodeň promění sám.

Hořící muž jménem Jan vyvolal srovnání s Husem, jehož Neodvolám! provází národ šest set let. V roce 1969 Jana Palacha nepohřbívaly jen statisíce lidí v Praze, ale i další milióny v zemi. Pak ale došlo k onomu soudu, kde nemužný běžec předvedl Velkou Kapitulaci, kterou postupně přijala většina lidí. Položená otázka cílí k podstatě: byla oběť Jana Palacha příbuzná Husově? Jan Hus však vyčerpal všechny prostředky, když se vydal do rukou nepřátel, aby se jim v obhajobě své pravdy postavil přímo. I tím vyvolal celonárodní odboj proti zpustlé církvi, který zahájil její obnovu. Ohnivý apel Jana Palacha nepohnul k odchodu jediného okupanta, ani nepřesvědčil většinu občanů, aby se vzepřeli. Statisíce se stáhly do soukromí, desetitisíce změnily názor, aby udělaly kariéru, a jen pár tisíc se rozhodlo zaplatit za vnitřní svobodu živořením.

Dá se odhadnout, jak by byl žil Palach dál. Jako jeho nejlepší vrstevníci by zřejmě současně s poznáváním životních hodnot objevoval i způsoby, jak o ně zápasit zaživa, a proto zamířil do disentu. Pokud by se nestal  signatářem Charty, byl by motorem některé z iniciativ. Po zákazu studia by se jako skladník, měřič vody nebo noční hlídač vzdělával sám a třeba začal psát. Přitom by se zamiloval do dívky s podobnou potřebou života v pravdě, jezdil s ní na Hrádeček za Havlem, a petici za jeho propuštění rozvážel už se ženou kočárkem. 

Po klíčobití by byl třeba mluvčím Občanského fóra, po jeho rozpadu pilným socialistou nebo konzervativcem, a jeho touha po demokracii by ho možná donutila vzdát se původních plánů i klidného soukromí tím, že se stane politikem. To už by dávno věděl, že boj za demokracii nekončí ani v ní samé a je naopak těžší, když pravda i lež mají tolik podob. 

Letos 11. srpna by poslanec, nebo senátor, či snad i prezident republiky Jan Palach oslavil sedmašedesát let. A zažil by vše, co jeho vrstevníci – s výjimkou Palachova týdne v roce 1989. Poslání této řeči? Při vší úctě k jeho činu: neumírat předčasně!