DÍKY, MŮJ PREZIDENTE!

Protože režim Gustáva Husáka mě dal vynést 1979 do Rakouska a listopad 1989
vrátil do Čech, jsem obdařen dvojí státní příslušnosti a dvěma státními prezidenty. Můj současný z Vídně, který se přijel rozloučit s naším prezidentem do Prahy, Heinz Fischer, předtím dlouhá léta předsedal rakouskému parlamentu. Po Brunovi Kreiském to byl on, kdo věnoval maximální pozornost signatářům Charty 77 vypuzeným do exilu.
   
    Byl to předsedův mluvčí Bruno Aigner, který ho věrně provází dodnes, kdo jeho jménem pomohl mnoha českým exulantům překonat překážky rakouské byrokracie, která však, přiznejme, přispěla k téměř dokonalému fungování státu. Desítky mužů a žen mu vděčí třeba za to, že je doporučil příslušnému úřadu, který je proto nemusel zdlouhavě prověřovat. Na pokyn Heinze Fischera upozornil například mne a mého syna Ondřeje, že ho do sněmovny přijde z Prahy navštívit nejvyšší komunistický ideolog Vasil Biĺak, a pozval tam v pravý čas nás i zpravodajské týmy televize ORF. Papaláš, který byl poprvé v demokratické zemi, musel zažít, že se ho před běžícími kamerami zeptali dva Češi, jak plní Československo usnesení helsinského dokumentu, když Ondřejova matka, ač dávno se mnou rozvedena, nesmí léta za synem a vnukem do Vídně. Za dva týdny přijela...

    Ačkoli mě Rakousko integrovalo, nevstupoval jsem tam do politického života, protože jsem stále sledoval ten ve vlasti. Jedinou výjimkou byla prezidentská kampaň Heinze Fischera, v níž jsem ho veřejně podpořil. Správně jsem tehdy prorokoval, že bude-li zvolen, má alpská republika vystaráno hned na dvanáct let. Dík jeho umu, srdečnosti i taktu se mu konečně podařilo pospojit společnost stále ještě polarizovanou neštastným prezidentstvím Kurta Waldheima, jehož dostihla nacistická minulost, což zmobilizovalo starší voliče proti jeho kritikům.

    Přestože je Rakousko pro své postoje asi víc ohroženo než Česká republika, potkával jsem ho neplánovaně ve středu města samotného i se ženou při cestě na oběd či nákup, se sólovými bodygárdy, kteří navíc udržovali takový odstup, že byli takřka neviditelní. Svědčilo to o jeho vztahu k občanům i občanů k němu, zdravili ho, ale neobtěžovali... Získal si mě i tím, že odpovídal na každý můj dopis, a hlavně, když jsme prožili vztahovou krizi.

    Tehdy jsem ještě sloužil Pražskému divadelnímu festivalu německého divadla
a požádal ho, aby přijel do Prahy na představení Burgtheatru historické tím, že se
ve Zlaté kapličce poprvé za 123 let její existence mělo hrát německy. Vzkázal mi, že má v jedné z řídkých pauz privátní program. Vzkázal jsem mu, že to divadlo  subvencoval z vlastní kapsy sám císař Franz Josef a on by tam měl pouze být místo něho a promluvit. Vzkázal mi rozladěně, že zřejmě vím, kde by měl být, líp než on. Nicméně přijel, snesl, že mu na scéně překládám, ale byl tak naštvaný, že se mnou pak vůbec nemluvil, až... když jsme se před Vánocemi ve Vídni zase objali.

    Na večerní setkání mého prezidenta s naším prezidentem na pražském Hradě mě nepozval hradní ceremoniář, svou všudepřítomností dokazující, že pán Hradu bez něho nemůže ani chytat lelky. I přivstal jsem si a dojel včera před desátou ráno do Pardubic, kde jsem přesedl do zvláštního vagónu Railjetu na Prahu. O mé vpuštění se postaral spolu s dávným spojencem Brunem Aignerem náš muž ve Vídni, velvyslanec Jan Sechter. Ohlásil jsem žasnoucímu prezidentu, že mu jedu vstříc složit poklonu za všecko, co za svůj život vykonal pro nás Rakušany i pro nás Čechy. Neméně žasl v Praze hradní ceremoniář, když jsem chtě nechtě – jinudy to nešlo – dokráčel po červeném koberci až k němu. V té kuriózní situaci tvrdil, že mi marně volal. Žádný záznam jsem doma nenašel.

    Heinz Fischer bude už dnes opět ve Vídni a 8. června po zvolení nástup/ce/kyně zřejmě co nejdřív navlékne horolezeckou přílbu, aby po boku své choti - a jako celý život jištěn jí - začal opět stoupat po stěnách úchvatných rakouských hor. Svou nejtěžší stěnu v prezidentském paláci zvládl bravurně. Díky, můj prezidente a příteli!

Pavel Kohout, spisovatel