NAJDE SE SOUDCE?

Jako ptactvo na drát se do Prahy slétlo velvyslancovstvo České republiky z celé planety Země. Opět chybí PhDr Milan Sedláček, který už má dávno rokovat s nimi, ale nesmí, jelikož mu brání osm úředníků: vyšetřovatelky - policejní komisařka kpt. Ing., BC Romana Divincová & policejní rada pplk. Mgr. Marie Roháčková, jakož i státní zástupci - Mgr. Karolína Fialová & Mgr. Zuzana Krunková & Mgr. Jan Lelek & Mgr. Jan Maršálek & Mgr. Šárka Pokorná & Mgr. Jiří Valsamis. Případ, o němž referovaly Mladá fronta DNES, Magazín Reportér, Právo a Reportéři ČT, už sedmý lerok marně volá do nebe. Volám pátý rok na bližší instance a nepřestanu.
    Pan Milan Sedláček, úspěšný velvyslanec v Kazachstánu a pak náměstek ministra zahraničí, byl před sedmi lety vyslán do Thajska, a za pár dnů s ostudou odvolán, neboť měl s dvěma komplici okrást své ministerstvo asi o milion korun, za něž se měla konat ekonomicky diplomatická akce pro východní Asii, jež se dle anonymního udavače nekonala.
     Obžalovaného jsem znal z krátkého setkání v Almatě, ale že mi jeho konání v nelehkém terénu imponovalo, začal jsem chodit na jednání soudu, abych získal po létech totality a exilu představu o nové justici. Brzy bylo nejen mně jasné, že proces je cinknutý, neboť svědci - i obžaloby! - prokazovali, že vše se konalo, jak mělo, a bylo fanfárou nynější snahy ministerstva sloužit zejména hospodářským kontaktům. Už po druhém z dvaceti stání jsem napsal dopis ministru zahraničí Karlu Schwarzenbergovi, aby Zamini ze sporu odstoupilo. Též marně.
    Ale už za nástupce Jana Kohouta žalobu stáhlo s tím, že mu žádná škoda nevznikla. Pro normálně myslícího účastníka byla pře rozhodnuta, ale jmenovaní zástupci státu se proti osvobozujícím rozsudkům už pětkrát odvolali a městský soud pro Prahu 1 jim pětkrát vyhověl, ač i nově dosazená soudkyně ortel předchůdkyně přitvrdila právním názorem, že kauza je od počátku manipulována. Vypadá to, že se teď usilovně hledá povolnější soudce, který by Sedláčka & Co odsoudil aspoň podmínečně, aby se žalobci vyhnuli kárnému řízení a jejich vinou i stát náhradám nákladů a způsobených škod. To dosud zákon neřeší, takže pan Sedláček se může dožít penze jako ”nepravomocně osvobozený”.
    Když už jsem vstoupil do osudu tří lidí, také Ing. Václava Matouška a magistry Evy Rybkové, kteří tolik let lidsky nežijí, nemohu nevnímat ty většinou nevratné škody. Milan Sedláček, jehož už dobře znám, dál nesmí pokračovat v kariéře, snaží se s vypjetím sil, aby beznaději nepropadly jeho žena a matka, a zápasí, aby dcera nemusela přerušit studia. Nemohu nemyslet na dámy i pány od policie i státního zastupitelství, vedoucí celá ta léta normální život, jaký si mohou zkazit jedině sami, což touto kauzou činí. Nechápu ani v blížící se devadesátce psychiku mladých státních úředníků, připouštějících životní propad neviných, aby zakryli, co způsobili - možná na vyšší zásah, jak doznal ředitel ministrovy inspekce, jenž dle svého svědectví dostal rozkaz dát od kauzy ruce pryč přímo od šéfa...

    Při předloňském náhodném setkání jsem prosil současného ministra Luboše Zaorálka, ať veřejně stvrdí, že jeho úřad nebyl v nejmenším poškozen, aby si toho spíš všimlo vedení městského soudu, který ten kolotoč už popáté nezastavil, takže se krutě točí dál. Nechápu, proč to pan ministr neudělá. A nechápu, proč po tom nevolají účastníci probíhající konference a nežádají pro kolegu spravedlnost, chránili by přece i sebe. Excelence, vaše občanská odvaha je nulová!
    Před půl stoletím jsem se snažil prokázat soudně svou důstojnost, když mě Husákův režim urážel a obviňoval ze zločinů všeho druhu. Můj advokát Jiří Klouza se divil, proč vedu spory předem ztracené, ale vedl je za mě statečně dál. Přesvědčil jsem ho, že má smysl bránit se legálně, jak to jde, jelikož pravda zůstane zachována pro budoucnost alespoň v soudních spisech.
    Stejnou útěchu může mít žalovaná trojice i dnes, protože bezpočet stran výpovědí ukládá do archivu důkazy o fušérské práci vyšetřovatelek a úporné snaze několika představitelů justice zapírat, zapírat a zapírat, ať to stojí ty tři i stát majlant násobně převyšující údajně zcizenou částku. Avšak nejhorší, co s nimi sdílím, je vědomí, že tak tentokrát nefunguje totalitní systém, ale policie a justice demokratického státu. Je to skličující, a nevezme-li tahle nekonečná kauza brzy jedině možný konec, může to být počátek nového tobogánu do nesvobody!

Pavel Kohout, spisovatel, spoluautor Prohlášení Charty 77 z 1. Ledna 1977