ZPRÁVA O POHŘBÍVÁNÍ V ČECHÁCH

Tak nazval František Pavlíček svou hru, kterou koncem sedmdesátých let minulého století režíroval Luboš Pistorius v divadle, jež si říkalo Bytové, neboť nahrazovalo neposlušným divadelníkům zapovězené scény. Drama o Boženě Němcové, prožívající pohřeb Karla Havlíčka, hrála doma i v bytech   kurážných občanů dříve slavná a pak zakázaná herečka. Její muž to stihl nafilmovat, takže dílo vysílaly rakouská i německá státní televize jako pozdrav umlčených k stému výročí Zlaté kapličky.

Byla to doba fejetonů posílaných v průklepech známým, aby je rozesílali dál, když tiskem nesmělo vyjít ani Vaculíkovo Jaro je tady. Z fejetonu o ní v listopadu 1976 tři citáty:

„Setrvá-li na pravdě spisovatel, který jí dal slovo, dělá jen, co se patří. Setrvá-li na ní herec, který jí propůjčil hlas, překračuje vlastní stín. Setrvá-li herečka, pokloňme se! Nikdo z divadelních umělců není závislejší na štěstí a vrtkavosti vrchností…“

„Ona nepovstala proti císaři. Pouze odmítla chválit jeho nové šaty. Nežádala po nikom, aby se přidal. Kdo už propůjčoval hlas lžím, aby měl za co si alespoň myslet svoje, nazval její jednání nepředložeností, kterou si sama škodí…“

„Večer čtvrtého října se české divadlo vrátilo o století zpět.
Uspořádala doma představení z rukopisných pamětí, které jí půjčil Jaroslav Seifert, byla to i oslava jeho pětasedmdesátin. Scénu tvořil půlkruh velkých stolních lamp, ty se naučila vyrábět s neuvěřitelnou dokonalostí, aby její tvůrčí energie ani nevyprchala do prostoru, ani se nezkazila v ní jako žluč. Aby se prostě bez divadla nezbláznila. Před domem se v autech nudili chlapci, kteří nedávno maturovali z české literatury a nyní byli pověřeni bojovým úkolem sledovat české spisovatele. V té době se mohl osud autora pamětí, osud herečky, osud všech přítomných i osud národa jevit nezáviděníhodným…“

O půl století později

známe pokračování: totalita byla bita, svobodná země zajistila svou budoucnost ve svazku evropských národů a v obranné alianci demokratických států. Češi však dál vedou bratrovražedné bitvy jako u Lipan, i když se místo palcátem mlátí potištěným papírem a hulvátstvím z obrazovek. Liší se také v pohřbívání těch, které považují za své velikány. Mistr estrádních scén má před vilou podle médií tři sta čtverečních metrů koberce z květů, svící a plyšáků; stal se tak českou princeznou Dianou. Královna „prken, která znamenají svět“, má na dvorku Národního divadla necelé tři.

Zapalujeme doma svíčku, když odejde, kdo se nám zapsal do života, ať už přítel či rival jako byl pěvec, který vyzval kolegy, aby odsoudili Chartu 77; že netušil, oč jde, je po monstrózním shromáždění v Národním divadle nevěrohodné. Pár dní nato hoří u nás svíce za herečku, kterou znalo mnohem míň lidí, ale pro kulturu národa i jeho morálku nepřestane znamenat to co žena, kterou hrála po bytech; básník Halas ji nazval Naše paní Božena. Ona bude naše paní Vlasta!

Čas od času se v televizi mihne v noci Hra na Makbetha, jež také patří k vrcholům jejího života. Co tam s Pavlem Landovským předvádějí, je herecký koncert usvědčující ty, kdo jim vzali divadla, ze zločinu. Už kvůli nim dvěma by měl být záznam uchráněn jako důkaz obžaloby.

I její životní příběh

čerstvě odvyprávěla média, a já na ni mlčky myslel s láskou i se smutkem, že jsem po dlouhém společném životě přišel o její přízeň. Geniální kameraman Stanislav Milota se nadosmrti rozzlobil, že jsem ji urazil darem k osmdesátce: přepsal jsem pro scénu román řeckého klasika Pavlose Matesise Psí matka, kde špatná herečka za italské okupace chrání své děti před vyhladověním prostitucí. Půldruhahodinový monolog, který dle jeho názoru mohl obdarovanou zostudit, pak skvěle a bez úhony sehrála Marie Málková, ale nedorozumění přetrvalo, přítelkyně neodporovala milovanému muži, jenž svou nelibost vepsal i do její poslední knihy.

    V Čechách se pohřbívání řečníka anticharty srazilo s pohřbíváním legendy Charty. Poměr vyjádřila další zpráva, že na jeho přijedou statisíce fanoušků, což si vyžádalo uzavírky v centru Prahy i u katedrály. Tam se s ním před hlavou státu rozloučil za církev kardinál a za antichartu bývalá první dáma, prezident filmového festivalu i herecká ikona všech vrchností.  Rozloučení s paní Vlastou proběhne v Národním divadle, kam asi hlava nezavítá, neboť tam co je v úřadě nebyla. Ukvapený nápad premiéra vystrojit Mistrovi pohřeb státní byl s výmluvou na rodinu zmírněn v obřad bez generálů a stíhaček, „jen“ se státními poctami. Zřejmě proto, aby rozdíl nebil do očí, se jich dočká i ona, ale jinak drtivě vítězí Mistr, v souladu se společnosti a dobou.

    Jeho zpěvy nepřestanou těšit uši. Její činy budou dál pozvedávat duši.