TVÁŘÍ V TVÁŘ

„Ples teoreticky mrtvých“ nazval jsem v memoáru To byl můj život?? mejdan, který na Silvestra 1989 uspořádal prezident Havel. Většinu rozverných účastníku prohlásil předchůdce Husák za společensky, umělecky i jinak mrtvé tolikrát, že je za dvacet let neměla za živé většina národa.
    Když jsem v roce 2000 přijel do Moskvy na premiéru hry Nuly ve MCHATu, kde se kdysi hrála čtyřistakrát Třetí sestra (místo tantiém jsem při stovkách dostával na jevišti kbelík kaviáru, který v Praze nikdo nejedl a Landovský prohlásil za přemaštěnej krém na boty), žasli někdejší kolegové – Pávěl, vy žívjótě??
    Že se nazývám teoreticky mrtvým sám, zlobí mou ženu Jelenu. Tys ztratila smysl pro humra? divím se a ona – Tvůj humor voní krchovem! Teď zavonělo hřbitovní kvítí i mně, když mě šéf DN požádal o text k době koronaviru s výslovným ohledem na můj věk. Uvědomil jsem si změnu. Dosud jsem frajersky odbýval blížící se odžití (termín pojišťoven a pohřebníků) jako plně zasloužené, když průměrné stáří ve vlasti (u mužů 76 let) přežívám o šestnáct.
    Za dětství zdobily pražské tramvaje plakátky s pokynem Mladí a zdraví, uvolněte místo starým a chorým! To už běžela v českých i světových divadlech hra s výzvou Staří a choří, udělejte místo mladým a zdravým! Čapkova Bílá nemoc (zkouší ji už české scény, nebo si dál šijí texty samy místo roušek?) vyvolává podobné pocity. V mé poslední noční tvůrčí pauze (mám to tak, že se téměř v každém poločase spánku vzbudím, vyřeším aktuální problém, usnu a nezapomenu) jsem zjistil, že nutně chci dopsat nebo napsat:
 a/ /knihu povídek Přítoky románů (už jen asi 3 měsíce) pro Odeon, b/ a c/ libreta k dětské opeře Bratře Petře! pro Národní a k opeře Vítězný únor 1948 pro Státní operu (ještě asi 6 měsíců),   d/ doslovy k půlstovce divadelních her (asi 5 měsíců), které chystají brněnské Větrné mlýny, e/ nový scénář z vlastního románu Tango mortale (asi 5 měsíců), abych přesvědčil Viktora Polesného, že jej má točit, f/ zhruba pět set stran románu Fialoví též pro Odeon (asi 18 měsíců), a g/ ovšemže opět poslední a jako vždy nejskvělejší hru zas pro Vinohradské (asi 3 měsíce), k němuž mě celoživotně pojí láska tím větší, čím víc mě odhání .(Už čtyřikrát - za normalizace, za přítelky Jiráskové, za Stropnického a za přítele Vedrala.)
    Zkusil jsem souhrn různě zralých prací načasovat podle předchozích her, próz i scénářů od roku 1949 dodnes, a vyšlo mi plus minus půlčtvrta roku, čímž bych překročil průměrný věk českého muže bezmála o dvacet let. V tom ohledu přenechávám ovšem finální rozhodnutí Nejvyššímu a pochopím, když dojde   k názoru, že je čas dovršit teoretické odžití praktickým, aby došlo na ty autory mladé a zdravé.
    Ale teď ještě nechápu, proč se mám nechat zbavit věčně dobré nálady strašidlem, jemuž ani nelze pohlédnout tváří v tvář, jelikož seje strach nepředvídatelnou náhodností. Mám dobrý důvod, že jsem v dlouhém životě poznal horší. Tři roky mě děsilo, zda se Gestapo dopátrá, že moji rodiče patřili k těm, kdo nosili otcovu příteli Vladimíru Petřekovi, co potřeboval pro chlapce z Anglie v kryptě svého kostela.
    On a oni byli skuteční hrdinové. Ty, kteří dnes vzdorují korunovanému vejru z Číny výkonem svého povolání - lékařského, hasičského či jinak příslušného – nazývejme profesionály skvěle plnícími povinnost. A važme si občanů obou jedinečných pohlaví, když přispějí doma šitou rouškou, nebo peněžní injekcí výrobcům respirátorů a hledačům zlomového léku.
    Osobně přispívám šířením té nadále dobré nálady. A smrti bych jako obdivovatel Cyrana z Bergeracu rád ukázal tváří v tvář „štít svůj čistý“. Jenže, kde jej mám zrovna já vzít?

Pavel Kohout, dramatik (92)

PS
Probuzen 2. dubna ve čtyři ráno, napsal jsem do 4.dubna v noci celovečerní videoveselohru (pro koho asi?) Valná hromada v čase virů z netopýrů - jako pozdrav říši, která nás pravda trochu nakazila, ale teď nám pilně prodává ty roušky.  Už vím, jak mohl kolega Lope de Vega stihnout 425 her. Musí se ve čtvrtek časně vstát a neztratit do soboty večer chuť na sekt a psaní.