AŤ ŽIJE REPUBLIKA !

Česká televize nabídla o velikonoční neděli čerstvý film otce a syna Svěrákových Na strništi bos. Už jsem jej viděl a líbil se mi. Jako vždy milá člověčina, dobrý scénář, dobrá režie, dobří herci, suma sumárum kultivované a přitažlivé umění, které vyčnívalo z večerních programů tak, že jsme si je pustili zas. Před začátkem listovala má žena Jelena dál v TV-časopise a pravila - Ať žije republika, nepsal to náš Honza?
    Tím byl před půl stoletím bývalý zemědělský funkcionář svazu mládeže, později scénárista, pak vedoucí jedné z tvůrčích skupin Státního filmu a z nedopatření konečně i člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa, Jan Procházka. Nedopatřením proto, že si ho hlavoun státu Antonín Novotný spletl s jiným Procházkou a dal zvolit do ÚV omylem. Jan chytře využil příležitost a poradil prezidentu, aby si za koníčka vybral podporu domácího filmu, který mu za to zvýší popularitu. To se brzy stalo, když český filmový zázrak okouzlil Evropu i svět.
„Náš Honza“ a blízký přítel přišel na to, čemu jsem i sám uvěřil, že světové rekordy nepadají v Horní Dolní, nýbrž jen v závodech s nejlepší konkurencí. V soutěži s elitou Forman &  spol. nehrál nikdy druhé housle, ale psal skvělé dílo za dílem, když si doslova osvojil výtečného režiséra Karla Kachyňu. A na cestě ke svým vrcholným dílům - Noc nevěsty, Kočár do Vídně a Ucho - napsal i scénář k filmu Ať žije republika aneb Já a Julina a konec veliké války. V tehdejším ohňostroji tvůrčích činů mi utkvěla jen závěrečná scéna, kdy si místní kolaboranti s Němci udělají alibi tím, že vydají lynči nejméně vinného.
Film Svěráků přesahoval dílo Procházky & Kachyni o půl hodiny, a že jsme jej znali, přestoupili jsme na druhý tím snáz, že se oba odehrávají na konci druhé světové války a oba jsou nazírány očima dětí. Jenomže vzápětí jako bychom přepnuli z Josefa Lady na Hyeronima Bosche! Scéna za scénou se nám doslova zavrtávala do paměti, až jsme přestávali mluvit a dolévat si sváteční sekt. A já píšu tyto řádky, abych do nich po padesáti letech vrátil velikána českého filmu a požádal Fond národní kinematografie o digitalizaci toho skvostu, který si nezadá s Vláčilovou Markétou Lazarovou.
Nutno ještě dopovědět později narozeným konec osobních příběhů. Jan Procházka, který dodal politickému jaru 1968 nezapomenutelný žánr humoru znemožňujícího vášně, byl usmýkán estébáky. Poté, co ho zostudili filmem jakoby natočeným českými emigranty v Paříži, téměř do roka a do dne zabila Jana zhoubná nemoc. A než zemřel, musel si v Rudém právu přečíst, jak se za film Ucho poníženě omlouvá a cítí se k němu být Janem sveden „jeho“ režisér.
A zbývá i zabití filmu Das Ohr, druhého Ucha. Ještě před jeho smrtí jsem poslal k Janovi německého nakladatele Georga Bittera, jemuž se zdařilo od něho osobně a tím legálně získat světová práva právě na Ucho. V roce 1983 jsem je natočil - honorář za scénář šel výhradně rodině, když jsem jej pouze přizpůsobil možnostem (scházel nám Hrad, vše se odehrálo jako v pozdější divadelní úpravě jeho dcery Lenky ve vile) - jako „remake“ pro německou televizi ZDF, v němž role Brzobohatého & Bohdalové převzaly hvězdy Burgtheatru Joachim Bismeier & Gertraud Jessererová, a velký part hlavního estébáka sehrál hvězdný Čech exilu Pavel Landovský.
Po roce 1989 v dohodě s Karlem Kachyňou zakázaly Janovy dcery Lenka a Iva jakékoli promítání německo-rakouské verze Ucha, čímž znovu zakázaly a dodnes zakazují nejznámější dílo svého otce i bravurní výstup geniálního „Lanďáka“. A to jsou ty paradoxy.