5.5.1945 Jak si Dismanovci vyšroubovali svobodu

Od toho data dnes uplyne - s devatenácti devětadvacátými únory - 27.394 dnů, ale na tenhle nikdy nezapomenu. Měl jsem konečně sehrát velkou rozhlasovou roli! Další momentky si umím vybavit:
Že o deváté, kdy maminka byla nakoupit a tatínek v kanceláři, neboť sobota bývala pracovním dnem, jsem už hodinu musel odvedle slyšet cvičení bratří Stanislava a Karla Nováků, houslistů České filharmonie. Či že jsem ze čtvrtého patra bez výtahu musel proběhnout kolem Jankovcových, netuše, že se   paní Ludmila stane ministryní vlády Klementa Gottwalda a potom i signatářkou Charty 77, aniž se kdy potkáme. Nebo - pakliže jsem z čísla 19. v ulici nesoucí teď sto let jméno nikomu nevadícího romanopisce Zikmunda Wintra, nezamířil na tramvaj k Špejcharu - jsem cestou k náměstí, jemuž se za všech režimů bude říkat Kulaťák, musel minout svou milou školu obecnou, przněnou šestý rok kasárnami Wehrmachtu.
K rozhlasu spěly tratě 11 a 23. Čekával jsem na druhou, jelikož jela hezčí Prahou kolem Národního divadla. A na Václavském jsem si ten den všiml, že průvodčí trhající řemenem zvonku hlásí stanici jen česky.
Německým vojákům střežícím budovu tentokrát nestačil průkaz Dismanova rozhlasového a divadelního souboru, chtěli vidět i Kennkartu. U velkého studia číslo 6 už čekali Míla Kočvarová, Eva Hallerová, Bohumil Švarc, Jiří Horčička, Karel Kyncl, dělník-básník i můj velký vzor Ladislav Padior, zvaný Péďa, a hlavně: mým prvním vznětem milovaná Věrka Joudová, která želbohu nemilovala mě. Od nich jsem zvěděl, že v ranních zprávách dostalo dvojjazyčné hlášení času komickou podobu - Je sechs hodin. A že se po Praze smývají, mažou či přelepují německé nápisy
Šlo mi na sedmnáct, v souboru jsem byl druhý rok a toužil se stát, čím ostatní - slavným hercem. Mé karty byly však slabé. Už zkoušku z přednesu jsem neudělal a stal se členem jen proto, že jsem se přiřadil k přijatým a soucitný Miloslav Disman, jak později přiznal, podlehl té zoufalé potřebě. Režiséři, jimž jeho sbor sloužil k obsazování dětských partů, mě brávali jen do komparzu, jenž davovým scénám tvořil kulisu omíláním věty „Bílej lajbl, červenej lajbl“. Dnes mě tu však čekala skutečná role. Ve hře Daidalos a Ikaros jsem měl svým hlasem ztělesnit Ikarova kamaráda!

Sobota 10.00

O desáté nám inspicient otevřel tlusté dveře a pustil nás do Šestky, kde mezi tmavorudými závěsy lapajícími ozvěnu jsme se jednou týdně scházeli ke sborové recitaci předválečně zvané vojsbent, psáno voice-band, jak jej pěstoval Emil Burian. Z prosklené režie vyšel náš milovaný mentor a nařídil rozsvítit venku tabule RUHE a TICHO. Nato nám rozdal místo textů - nářadí.
Chlapci a děvčata! oslovil nás jako vždy, známe se dost dlouho, abychom si mohli věřit! Pak nám svěřil, že česká část instituce Rundfunk Boehmen-Maehren se zakrátko stane hlasem národního odporu proti Němcům, s úkolem znemožnit, aby milionová armáda Mitte čili Střed maršála Schoernera prošla při svém ústupu Prahou. Lze očekávat, že jej Němci ihned zkusí umlčet, v čemž jim musíme zabránit my a naše šroubováky.
Palác rádia na ulici před válkou Fochově, za války Schwerinově a po válce Stalinově, jíž se pak říkalo Třída tří maršálů a dnes je pro jistotu jen Vinohradská, měl nespočet dveří s německo-českými názvy pracovišť. Ty jsme, aby to utajilo hlasatelnu, odstraňovali s pomocníky souběžně od přízemí nahoru i od střechy dolů, neboť vprostřed sídlilo nacistické ředitelství. A téměř se to stihlo, než přijel sice na bicyklech, ale po zuby ozbrojený oddíl Waffen SS. V té chvíli zazněla známá výzva hlasatelů Kozáka a Mančála, volajících na pomoc českou policii, četnictvo i Pražany vůbec, a začala řež. Ta zahnala držitele šroubováků do kanceláří, kde se zabarikádovali stoly a skříněmi.
Průběh povstání líčit nebudu, odepsal jsem si jej od mysli v knihách Z deníku kontrarevolucionáře a Hvězdná hodina vrahů.  Chci ale vypovědět, co se stalo, když jsem se vrátil domů přes barikády, na něž dlažební kostky nosil - což vyzradil až jako prezident – i čtyřletý Vašíček Klaus.

Májové procházky Prahou

Hned devátého května jsem prošel pěšky Prahu z Bubenče až na Spořilov s otcem, který chtěl spatřit všech pět sourozenců. Na trávníku u Rudolfina, jejž nyní střeží Maestro Dvořák, pohřbívali posledního padlého války. Snímek rudoarmějce, nad nímž skloněna pláče dívka v uniformě, jsem dal vyhledat v červenci 1968 pro zvláštní vydání Literárních novin, kde vyšlo Poselství občanů československému politbyru před schůzkou se sovětským v Černé pri Čope, a k němu i první stovky z miliónu podpisů.
Všude voněl až k omdlení přes noc rozkvetlý šeřík, jenom   na Národní třídě příšerně z lucerny páchlo ohořelé tělo muže, jehož prý jakýsi kdosi označil za gestapáka. Otec mně řekl, že je to barbarství příbuzné německému. Toho kohosi jsem za čtyřicet let vtělil do postavy českého učitele-udavače, později profesora popravních věd Vlka v románu Katyně.
V rádiopaláci poničeném bombou jsem potkal už odtajněného komunistu Dismana s hochy, chyběl však nejbližší „Péďa“. Když se ani nazítří nevrátil k mámě, šli jsme hledat do všech márnic, ale našli ho až po týdnu jen podle medajlonku; scházela mu tvář. Hrobníci nestačili, vykopali jsme na Vinohradském hřbitově našemu básníkovi hrob a pohřbili si ho - podle romantické dohody v rozhalenkách a po vzoru Španěláků se zaťatými pěstmi -  sami.
Za „legionářským“ dvojdomkem otcova bratra Jana číhaly tanky, neboť v krčském lesíku se pořád válčilo. Rusové tam jak zajíce stříleli Rusy v německých stejnokrojích, co svými těžkými zbraněmi zachránili Prahu před vraždícími esesáky a přišli se vzdát České národní radě. Její členové, kteří zrádné Vlasovce k bitvě připustili, měli být ztrestáni, až opadne nadšení a bude se to hodit na důkaz, že Prahu nezachránili Češi, natož Vlasovci, ale jen a výhradně tanky maršála Koněva.

Malé dohry veliké války
 
No a přesně měsíc po revoluci - jelikož nikdy nenatočené natáčení německy přesná účtárna odbavila předem - došla mně, dosud nezletilci, k rukám tatínka Otomara částka sedm a půl říšské marky, přepočítaná už českými cifršpióny na 75 korun československých. Na dochovaném úředním sdělení, které jsem si dal zarámovat, je jako nehodící se škrtnuto vše německé a připsáno mnou „Naposled viděl Péďu.“ V jednom fejetonu z pohledu Trilobita jsem k tomu později dodal: „Těch 75 káčé chápu jako přiměřené ocenění mého šroubování za účelem vyvolání Pražského povstání.“
No a na novou velkou roli jsem nenašel čas, neboť jsem započal revolučně básnit.
No a když nás za Chartu 77 eSTéBáci exekučně stěhovali   z bytu a přivolali Zelenkovu televizi, aby mě rukávním návlekem s haknkrajcem, objeveným v zásuvce stolu, odhalila národu jako neonácka, šla od toho, když na rubu našla razítko Rekvizita DRDS.
No a ze všech těch dychtivých panen a paniců ze stále nedohlednějšího mládí mně zbyl už jen soudismanovec & bývalý kapitán vzdušných sil & doktor & inženýr & vždycky přítel Jan Hrach, jenž si naštěstí pamatuje všecky i všecko, takže mi čas od času v kavárně Slavia při číšce bílého líčí na pokračování, kdo s kým, kdy a kde, jak a proč, čímž se stal mým osobním Wikipedem.